STÉ
NAROZENINY
VLADIMÍRA BOUDNÍKA

EVA ČAPKOVÁ
17. března 2024 by oslavil sté narozeniny. Vladimír Boudník, významná osobnost
na poli grafiky, se svým naturelem řadí mezi umělce-experimentátory a vynálezce.
Na konci padesátých let a na začátku let šedesátých minulého století
veřejnosti představil své vlastní grafické postupy, jimiž postupně ovlivnil
prakticky celou československou uměleckou scénu.

S grafickou tvorbou slavil úspěchy i v zahraničí: vystavoval v Miami, Lisabonu, Oslu, Haagu, Ottavě, Orléans, Berlíně, Bruselu, Dillí a mnoha dalších městech. Byl přítelem Jiřího Koláře, Mikuláše Medka, Bohumila Hrabala či Egona Bondyho a stal se i literární postavou. V díle spisovatele Bohumila Hrabala byl Vladimírem, Vladimírkem, něžným barbarem, který dokázal měnit beztvarou hmotu v umělecké artefakty. V roce 1965 si dokonce zahrál v režii Věry Chytilové sám sebe v povídkovém filmu Perličky na dně, který vznikl podle Hrabalovy  předlohy. Avšak literární simulakrum má se skutečným Boudníkem jen máloco společného.

Absolvent Stání grafické školy, kam se přihlásil hned po skončení války v roce 1945, si s sebou přinesl zkušenosti z totálního nasazení v německém Dortmundu. Pravděpodobně právě tyto prožitky stály v pozadí jeho mírového angažmá, kdy do kovových desek začal v roce 1947 rýt mírová poselství. Provolání Národům tiskl a kolportoval ve svém okolí. V těchto textech varoval před dalším možným válečným konfliktem, upozorňoval na příčiny druhé světové války, které viděl především v lhostejnosti, nečinnosti a nedostatečném vzdělání značné části lidí. Jeho snahy však zůstaly bez širší odezvy.

Po celou dobu svého studia také hledal nové výrazové prostředky, jimiž by nejlépe vyjádřil potřeby své doby, potažmo své generace. Vlastní cestu nakonec našel, když v roce 1949 zveřejnil texty svých uměleckých manifestů. V prvních dvou Manifestech explosionalismu ukotvil svůj vlastní umělecký směr. Jeho název byl odvozen od slova exploze: „Akce, náraz, to musí být, jako když mezi lidi vhodíš granát. Ten se rozprskne a letí to dál…,“ jak později prozradil.[1] Explosionalismus měl být uměleckým směrem, který měl obsahovat syntézu všech dosavadních
-ismů, a měl i u obyčejného člověka vzbudit zájem o vlastní uměleckou tvorbu. Podle Boudníkových představ mělo umění přinést lidem takové životní naplnění, které by je odvedlo od myšlenek na válku. Jeho návod byl ve své podstatě jednoduchý:

„Rozhlédněte se kolem sebe! Na špinavou zeď, mramor, léta dřeva… Co vidíte, je vaše nitro. Nepodceňujte skvrny. Objeďte je prstem, překreslete na papír…, zmocňujte se svého nitra. Proč se dávat stále více ovlivňovat cizími vzory a epigonsky se jim plazit u nohou? Tvořte z vlastních podnětů. Máte co světu říci!“[2]

 

Své manifesty tiskl pomocí grafických technik, první jako suchou jehlu, druhý jako litografii, a posílal je nejen svým přátelům, ale i na různá kulturní pracoviště jako byl rozhlas nebo rozličné novinové redakce. Současně zasílal na tato místa i dopisy, ve kterých ještě obšírněji vysvětloval hlavní principy směru. S uměním, které se zakládalo na svobodě výrazu, však nemohl mít ve své době žádný úspěch, jak dokládá následující reakce: „Jsem přesvědčen, že žádné abstraktní umění nemůže být uměním dnešní naší společnosti, tedy ani Váš explosionalismus.“[3]

Umělecká kritika mohla na jeho texty zareagovat až v šedesátých letech. Tou dobou ale již nebyly pro Boudníka aktuální. Jeho teoretické úvahy byly často značně zlehčovány, odbývány tak říkajíc mávnutím ruky. Z umělce, který zkoumal, hledal, tázal se, zajímal se o nejrůznější vědní obory, snažil se poučit a poznat zákonitosti lidského vnímání, aby mohl vytvořit dílo, které by co nejlépe vyhovovalo člověku, se stal v myslích mnohých umělcem, který něco dělal „jen tak“, „něco tiskl“ a ono to vyvolávalo určitý estetický zážitek. Boudníkovi byl odepřen smysl jeho duševní činnosti nejen v textech tehdejších uměleckých kritiků, ale i v současnosti je na něj mnohdy nahlíženo tímto zcela deformovaným prismatem. Ale vraťme se zpět do padesátých let.

Znění svých manifestů Boudník diskutoval s jedním z dělníků kladenských hutí, Bohumilem Hrabalem, u něhož, v legendární ulici Na Hrázi, v letech 1951–1952 bydlel jako podnájemník. Právě do této doby spadá i vznik Boudníkovy samizdatové edice Explosionalismus, v níž vydával své vlastní literární texty. Šlo o malé sešity formátu A5 uprostřed spojené sešívačkou. Nejen okolnost, že se stal spolubydlícím budoucího spisovatele, ale i fakt, že měl jako propagační grafik na svém pracovišti v národním podniku Kovoslužba, kam nastoupil na počátku roku 1950, k dispozici psací stroj, značně napomohly k rozvoji edice. Přestože edice, jejíž základ tvořily texty jediné osoby,  neexistovala dlouho (skončila s umělcovým odchodem z Kovoslužby v září roku 1952), podařilo se v ní Boudníkovi v krátké době publikovat širokou škálu textů, které se staly východiskem pozdějších ilegálních vydání za součinnosti Spolku přátel Vladimíra Boudníka v sedmdesátých a osmdesátých letech, a částečně také motivací Hrabalova psaní.[4] Po roce 1989 se samizdatové tituly staly základem oficiálního vydání Boudníkových textů s názvem: Z literární pozůstalosti. Texty edice Explosionalismus jsou v neposlední řadě také určitým svědectvím své doby čekajícím na další literárněhistorické zhodnocení.

 

Do stejné doby spadají i Boudníkovy akce v ulicích Prahy. Množství jím uspořádaných akcí se dá dnes jen těžko odhadnout. Známe sice Boudníkovy záznamy, avšak tyto byly činěny se značnou časovou prodlevou. Není však rozhodující, jestli Boudník uspořádal akcí osmdesát, sto, nebo sto dvacet. Pokud bereme v úvahu jen nejnižší hranici, jedná se o enormní množství uměleckých agitací ve veřejném prostoru. Boudník popsal své záměry takto:

„Abych navázal kontakt s lidmi, tak jsem si vybral zeď, kde byly trochu výše umístěné výrazné skvrny. Kolem mne muselo být místo; rozdělal jsem si malířské náčiní a začal tvořit. Na stojanu jsem měl plátno, nebo když byla zeď stará, tak jsem tvořil přímo na ni. Později jsem se zdokonalil tak, že jsem nosil s sebou rám nebo pasparty a pověsil je přímo na skvrny a maximálně jsem někdy zdůraznil některý detail.“[5] Na akce ho doprovázela i celá řada přátel; ze začátku to byli jeho spolužáci z grafické školy, později i Hrabal, o němž Boudník tvrdil, že právě díky jeho podpoře s akcemi neskončil. Jak poznamenal: „[…] dokonce bych řekl, že uměl dokonaleji obhájit mé názory, než bych to dovedl já sám.“ [6] Boudník se díky tomu mohl lépe soustředit na vlastní práci. Své akce však nechápal jako umělecké podniky ve smyslu pozdějších akčních umělců, ale jako jednu z přirozených součástí umělecké činnosti.

V první polovině padesátých let byl tedy Boudník zaměřen na „práci s lidmi“. Jeho umělecká činnost se dá nejlépe popsat jako didaktická. Vysvětloval a přibližoval ostatním principy a způsoby uměleckého tvoření, snažil se je přivést k umění. Opíral se přitom o různé vědní obory, zejména psychologii a fyziologii. Prostřednictvím vědy si sliboval poznat člověka a procesy lidského vnímání, aby ho mohl co nejlépe k umění a umělecké činnosti přivést.

V roce 1955 přišel zlom v jeho vlastní umělecké tvorbě. Tehdy vznikla první práce, kterou Boudník označil za čistě explosionalistickou. Podává o ní zprávu Hrabalovi: „Milý doktore. Překonal jsem mrtvý bod. Tuto sobotu jsem vytvořil (snad poprvé) důslednou explosionalistickou grafiku. Když jsem v práci tvořil, lidé byli vyjukaní. Váš Vladimír.“ [7] Jak ona přelomová grafika vypadala? Jednalo se o grafický list, který umělec vyrobil pomocí své nové techniky, kterou pojmenoval aktivní grafika. Při jejím vzniku hrály roli jeho didaktické snahy, a také změna Boudníkovy pozice v rámci podniku. Opustil místo obráběče kovů ve Středočeských strojírnách a stal se dílenským rýsovačem, což mu umožnilo poměrně klidnou práci, při které mohl snadněji navázat hovor s ostatními. Těžiště jeho agitace za umění se postupně přeneslo z ulic do továrny. Ve strojírnách se navíc našlo pro grafika dost užitečného materiálu, především různých plechů, a tak se rozhodl předvést svým spolupracovníkům vznik suché jehly: „Suchou jehlu jsem tvořil před nimi (pracujícími) za užití pilníku, kladiva, železných pilin a co bylo po ruce. Jsou zvědavy na výtisk.“[8] Dělníci však využívali takové kovové desky, jaké by žádný zkušený grafik nepoužil. Zůstaly na nich náhodné stopy po nástrojích, jimiž se plech zpracovával. V těchto neúmyslných zásazích Boudník viděl bezprostřední záznamy života, díky nimž je umělecké dílo schopno vyvolat nové emoce[9], a rozhodl se tyto otisky a stopy ve svých grafikách využít. Vznikly tak první práce, které jsou zhotoveny nekonvenčními nástroji – netradičními ve světě výtvarného umění, ale obyčejnými v továrenském životě. Postupně stopy po nástrojích začal koncipovat a podřizovat určitému řádu. Aktivní grafika byla na světě. Boudník tedy se svými spolupracovníky ve Středočeských strojírnách vytvořil něco na způsob ilegální umělecké dílny, ve které řadoví dělníci produkovali abstraktní díla. Naštěstí si této činnosti nevšimla vyšší místa, nebo je takové aktivity nezajímaly či je podcenily. Boudník však pro sebe získával ze své „práce s lidmi“ nové zkušenosti a poznatky. Založil si dokonce „archiv explosionalistů“.

Od roku 1959 začal využívat další vlastní grafickou techniku, kterou pojmenoval strukturální grafika. Technika spočívá v tisku z barevně pojednaného reliéfu, který byl na matrici vytvořen pomocí nitrolaku, do nějž se během doby schnutí mohou přidat další „příměsi“. Nejčastěji se jednalo o písek či textilní komponenty. „Mám dojem, že se jedná o techniku novou, jež stojí v ekonomické rovnováze s požadavky kladenými na moderní výtvarnou formu. Doufám, že o ni bude zmínka dříve, nežli na obdobu přijdou v cizině – lépe řečeno, dříve, nežli bude přijata z ciziny,“ [10]  napsal v jednom ze svých dopisů. V této technice začal ve velké míře využívat barvu. Do grafiky ji však integroval jiným způsobem, než jsme zvyklí například u barevných dřevo- nebo linorytů. Jeho tisky připomínají olejové obrazy, jen s tím rozdílem, že k jejich tvorbě potřeboval tiskařský lis. Tento dojem podtrhuje také užívání olejových barev, které umělci umožnily vytvářet jedinečnou a náročnou barevnost s měkkými přechody. Boudník tiskl především z plochy, ale kombinoval i tisky z hloubky, z plochy a z výšky. Jedná se o postupy, při kterých je nanášení barev na desku na míle vzdáleno od jednoduchého navalování. Schopnost zacházet s barvou však jednoznačně ovlivňuje výsledek. Umělec může na základě své zkušenosti grafiku pomocí barvy modelovat a interpretovat. Boudník možná zkoumal, jak barevné zpracování ovlivňuje vnímání výchozí matrice či struktury, ale také nalézal a vynalézal během tiskového procesu, který pozvedl z pouhé reprodukce ke kreativnímu výtvarnému postupu. Způsob utváření tiskových desek zajišťuje grafickým listům ještě další jedinečnou vlastnost – haptickou kvalitu.

Technika umožnila umělci nejenom jedinečné zacházení s barvou, podobně jako předtím aktivní grafika přinesla do tvorby matric nové prostředky. Pokud se u aktivní grafiky jednalo o nekonvenční pracovní nástroje, u strukturální grafiky jsou to lak, písek, textil a různé odpady. Důvody, které Boudníka dovedly k užívání těchto materiálů, nejsou dobře písemně zdokumentovány, přesto je však zřetelné, že Boudník znovu vyšel z továrenského prostředí, jelikož používané suroviny se nacházely přímo na jeho pracovišti. Strukturální grafiku musíme tudíž chápat i jako výsledek Boudníkových snah přenést svůj pracovní svět do světa uměleckého. Jeho zájem o hmotu a její evokativní účinky, jakož i zkušenost práce s různorodým materiálem ho tak dovedly k informelnímu výrazu.

Tou dobou již vystavoval svoji aktivní grafiku z roku 1957 během EXPO ’58 v galerii Les Contemporains v Bruselu. Výstava mu patrně dopomohla k tomu, že byl zařazen do knihy La peinture abstraite, sa genèse, son expansion belgicko-francouzského teoretika Michela Seuphora[11]. Je zde vedle Františka Kupky uveden jako zástupce moderních uměleckých tendencí v Československu. Z mnoha umělců si tedy francouzský teoretik vybral právě jeho.

V roce 1965 Boudník přidává ještě další originální grafický postup. Rozhodl se, že nechá ve svém díle pracovat přírodní síly. Nejprve nanesl pomocí acetonového laku a železných pilin na povrch tiskové desky strukturu – a v tomto bodě se postup blíží strukturální grafice –, rozhodující vliv na utváření její kresby však měly magnetické síly. Boudník položil matrici na elektromagnet a nechal jej působit. Tím, že nechal vstoupit do grafiky fyzikální zákony, dosáhl i částečné objektivizace pracovního postupu. Brzy poznal, že technika magnetické grafiky mu nabízí celou řadu nových výrazových možností. Tisk, stejně jako u grafiky strukturální, pak představuje další rovinu utváření díla. V technice však vytvořil pouze osm tiskových desek. Důvod byl prozaický. V roce 1965 dostal stipendium od Svazu výtvarných umělců, což mu umožnilo odchod z továrny a volnou uměleckou tvorbu. Již však neměl k dispozici továrenské elektromagnety a byl tudíž nucen změnit své postupy.

Integrací přírodních sil do grafické tvorby se však zabýval intenzivněji. Zkoušel nechat na matrici působit i jiné síly – vodu, hmotu a čas –, které preparovaly tiskovou desku pomocí rzi. Tento způsob tvorby nazval „exhumovaná grafika“. Název se odvíjí od procesu výroby tiskové desky, kterou nejprve umístil do země, po určité době ji vyňal a vytiskl. Techniku označoval také jako „lept rzí“.[12] Boudník neuvádí žádný důvod, proč tento způsob tvorby opustil. Jedním může být nesnáz získat z matric vydařené tisky, a také zdlouhavost metody. Exhumovaná grafika tak zůstává pozoruhodnou myšlenkou v době, kdy se znovu mění přístup k uměleckému dílu a na výtvarnou scénu vstupují umělci land artu nebo konceptualisté.

Na rozšíření Boudníkových netradičních grafických postupů měly vliv dvě neoficiální výstavy z roku 1960 zvané Konfrontace. Jejich iniciátorem byl Jan Koblasa, čerstvý absolvent Akademie výtvarných umění, který k výstavám přizval své bývalé kamarády a spolužáky z akademie. Přínos těchto výstav pro kulturní svět v Československu byl enormní. Konfrontace splnily svůj primární účel pro mladé výtvarníky – vystavit a konfrontovat díla mezi sebou a ujasňovat si východiska, ale své práce umělci konfrontovali také navenek. Výstavy se staly manifestací nového nekompromisního abstraktního tvoření, které v následujících letech ovlivnilo celou řadu dalších výtvarníků. Znamenaly určitý mezník v českém i slovenském výtvarném umění a Boudník byl jejich výraznou postavou. Značně také ovlivnil okruh umělců pracujících v dělnických profesích v Praze-Vysočanech stejně jako on sám – Oldřicha Hameru, Josefa Hampla či Lubomíra Přibyla.

Ve své době však rozeznalo Boudníkův ohromný přínos jen několik málo lidí. Situace, která vládla v tehdejším Československu, nedovolala jeho současníkům toto inovativní dílo plně reflektovat. Grafik se stal obětí tehdejšího žurnalismu, který se nacházel v krizi, jelikož se nemohl plně napojit na dění okolního světa. Jeho dílo bylo dezinterpretováno, zkreslováno, byly mu jako umělci předkládány námitky a argumenty, které jsou naprosto irelevantní anebo které byly již dávno překonané.

Vladimír Boudník byl výjimečnou tvůrčí osobností, která svým jednáním, pedagogickými snahami a v neposlední řadě svým originálním tvůrčím přístupem ke grafické tvorbě vyvolávala údiv, obdiv, ale i odpor, závist, nenávist a rozhořčení některých „oficiálních“ umělců a kritiků. Na druhou stranu k sobě přitahovala mladé a „jinak“ smýšlející výtvarníky. Boudník dokázal výrazně oživit naši uměleckou scénu šedesátých let dvacátého století. Grafickému umění dal důležité impulzy a obohatil je o tři grafické techniky. Zejména jeho strukturální grafika se stala na našem území přímo šlágrem, chceme-li módním hitem, a i dnes se objevuje v dílech mnoha výtvarníků. Boudníka můžeme ale navíc označit také za originálního předchůdce akčního umění na našem území, můžeme ho uvádět i mezi vydavatele samizdatové literatury padesátých let a považovat vedle Karla Teigeho za autora uměleckých manifestů.

Jméno Vladimíra Boudníka dnes chápeme jako synonymum nejen poctivé řemeslné práce, ale zejména obrovské tvůrčí invence, která se dokázala pohybovat i proti proudu, která dokázala bořit, aby vzápětí mohla stavět, která překonávala vše, co jí stálo v cestě a nevzdávala se. Vladimír Boudník byl výjimečnou tvůrčí osobností světového formátu.

[1] Citováno podle: Merhaut, Vladislav: Grafik Vladimír Boudník, Praha 2009, s. 51.

[2] Boudník, Vladimír: První manifest explosionalismu, 24.března 1949, Praha.

[3] Macák, Bohumír (redakce brněnského časopisu Host) – Vladimíru Boudníkovi – 23. 7 1958, LA PNP – NFVB.

[4] Když se spolek v roce 1973 rozhodl vydat Poctu Vladimíru Boudníkovi s Boudníkovou Jednu sedminou, Hrabal napsal jako příspěvek do sborníku  text: Deník psaný v noci, v němž vzpomínal na společně prožitou dobu a jenž se měl stát i prvotním impulzem k práci na knize Něžný barbar (Merhaut, Grafik Vladimír Boudník, s. 368 a 373).

[5] Tamtéž.

[6] Macák, Bohumír (redakce brněnského časopisu Host) – Vladimíru Boudníkovi – 23. 7 1958, LA PNP – NFVB.

[7] Macák, Bohumír (redakce brněnského časopisu Host) – Vladimíru Boudníkovi – 23. 7 1958, LA PNP – NFVB.

[8] Boudník, Vladimír: Z korespondence I, Praha 1994, s. 87.

[9] Vladimír Boudník v rozhovoru s Vladislavem Merhautem, magnetofonový záznam, šedesátá léta, nepublikováno, v archivu autora.

[10] Macák, Bohumír (redakce brněnského časopisu Host) – Vladimíru Boudníkovi – 23. 7 1958, LA PNP – NFVB.

[11] Seuphor, Michel: Ein halbes Jahrhundert Abstrakte Malerei. Von Kandinsky bis zur Gegenwart, München 1962.

[12] Merhaut, Vladislav: Dopis, 26. 7. 2012, v archivu autora.

Projekt Grapheion 2023 je v roce 2023 realizován za podpory Ministerstva kultury ČR.