1994 - 2007.....2008,2009,2010,2011  


 
Hodnocení poroty:


"Kulhánkovo padesátileté dílo se utvářelo v hluboké symbióze brilantního kreslíře a zasvěceného grafika. Díky jim úspěšně přesahoval do příbuzných oborů ilustrace, tvorby známek a bankovek, zajišťujících mu širokou popularitu. Hlavní tvůrčí  linie však spočívá ve volné grafické tvorbě, nepřetržitě se odvíjející od 2. poloviny 60. let a řadící jej k dominantním tvůrčím osobnostem nejen své generace. Porota ocenila obsahovou intenzitu grafického díla vždy směřujícího k moderní figurální výpovědi s bohatými konotacemi
 k umění renesance, manýrismu, surrealismu a schopnost přetavit je v úhlu aktuálních tendencí nové figurace a pop artu. Potřeba podat „výpověď o své době“, nesmlouvavý osobní postoj vůči antihumánním praktikám totalitních systémů vedl v 70. letech k umělcovu uvěznění a téměř dvacetileté perzekuci. Od prvních apokalyptických “thrillerů“ provedených technikou leptu až po kafkovská a orwellovská „podobenství“ litografických cyklů 80.-90. let se Kulhánkovo grafické dílo řadí k nejoriginálnějším a nejsarkastičtějším uměleckým výpovědím 2. poloviny 20. století."



Oldřich Kulhánek – laureát 18. Ceny Vladimíra Boudníka

Oldřich Kulhánek patří k předním českým grafikům (i kreslířům) posledních čtyřiceti let. Ač je veřejnosti nejznámější jako autor výsostně originálních českých bankovek, jeho soustavná tvorba představuje v širším měřítku jedinečný vklad zejména do vývoje figurálního projevu v českém umění posledních desetiletí. Jeho grafické dílo, zpočátku vyjádřené technikou leptu, od osmdesátých let technikou litografie, lze – snad až paradoxně – vnímat jako nedoceněnou hodnotu české kultury.
Příběh tvorby Oldřicha Kulhánka je především příběh člověka. Za tímto zdánlivě jednoduchým výrokem leží však nesmírná složitost a mnohoznačnost myšlenek, pocitů, vztahů a zážitků, které spolu činí člověka člověkem. Jeho strhující figurativní výjevy, navazující na dílo řady tvůrců očistně kritického portrétu lidské psychiky, jakými například byli Pieter Bruegel, Hieronymus Bosch a Hans Memling, obnažují podstatu naší lidskosti se všemi svými často nepřiznanými vadami.
Kulhánkova tvůrčí řeč vychází z neobyčejné schopnosti až mikroskopicky detailní analýzy krajiny lidského těla jakožto hmatatelného odrazu existenciálních procesů a událostí našeho života. Jeho technicky mistrné figurativní zobrazování umocňuje tento psychologický portrét, který není pouhým realistickým opisem, ale pronikavým podobenstvím lidského ducha.
U Kulhánka je příznačné psychicky vypjaté obrazové pole, ve kterém se různé perspektivy a různé jednotlivé úseky obrazového dění přetavují do jednoho širokoúhlého celku, který nás vtahuje dovnitř, stejně jako monumentální barokní stropní malba vtahuje svého diváka směrem nahoru, k nadzemskému duchovnímu těžišti. Kulhánkův prostor naopak představuje uzavřenou, často až klaustrofobickou dimenzi lidského zápasu o záchranu vlastní identity v dobách, totalitních i konzumně-kapitalistických, kdy se jednotlivec stává obětí plíživé a ničivé manipulace. Zde vidíme stále aktuální ozvěny Kafkovy groteskní nereality, kde zranitelná, zaslepená lidská bytost bloudí labyrintem represivní deformace nebo faustovského pokušení.
Každý Kulhánkův výjev jakoby ztělesňoval v zastaveném okamžiku celé drama lidské situace ve svém civilizačním vzestupu a pádu. Autor, zejména ve své práci ze šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století, k nám promlouvá jakoby z neklidného snu, ve kterém se citlivý, inteligentní a morálně uvažující člověk snaží v hloubi své mysli zpracovávat rozporuplné, až traumatické vjemy současného světa. Ironizované motivy politicko-společenských aktualit se zde prolínají se symbolickou polohou tělesného prožívání napjaté éry plné násilí a útlaku. Vytváří se kaleidoskopicky pojaté panorama v podobě jakéhosi rozbitého zrcadla nastaveného rozervané duši moderního člověka. Kulhánkovy ostře satirické výjevy z přelomu šedesátých a sedmdesátých let představují surreálně existenciální výklad soudobých figurálních tendencí (Pop artu a evropské Nové figurace) dotažený do podoby eroticko-apokalyptické vize. Jejich konkrétní civilizační odkazy (např. ke Stalinovi) vedly v roce 1971 k jeho zatčení StB, k měsíčnímu uvěznění a k následnému zinscenovanému soudu, kdy bylo jedenáct jeho grafických listů (!) shledáno vinnými z hanobení představitelů komunistických zemí a odsouzených k likvidaci. Normalizační období sedmdesátých let se do autorova projevu promítá v symbolice obnaženého lidského těla vystaveného fyzickému a mentálnímu násilí. Klíčový význam v tomto ohledu má Kulhánkova účast na soukromém pracovním sympoziu „Terezín ’80“ organizovaném Jiřím Sozanským.
Kulhánkova humanistická řeč se během osmdesátých a devadesátých let dvacátého století stává čím dále oproštěnější; ustupují konkrétní odkazy civilizačních, politických či kulturních jevů, tvůrčí poselství se místo toho vyjadřuje prostřednictvím obecných znaků a gest tváře, ruky či těla. Vyčerpávající soutěžení na sportovním poli přitom nabízí alegorickou paralelu k nelítostnému soupeření dravé české porevoluční společnosti. V jeho novějších pracích je ztvárnění mezilidského počínání redukováno na absolutní minimum, kde sledujeme nadčasové teatrum pohybujícího se nahého lidského těla.
Celoživotním „hnacím motorem“ tvůrčího výboje Oldřicha Kulhánka je jeho neutuchající zájem o osudy člověka. Vybaven černým humorem, bdělou pamětí, smyslem pro smyslovost, smyslnost, ale i spravedlnost, kráčí dvojí krajinou kulturní minulosti a konkrétní přítomnosti, kterou pak mapuje s citlivým vhledem a nebojácnou kritičností.
  Richard Drury

Postscriptum 
Plánovaná oslava mistrné grafické tvorby Oldřicha Kulhánka se 28. ledna – k velikému smutku jeho četných příznivců – náhle proměnila v retrospektivní ohlédnutí za již uzavřeným životním dílem. Odešel člověk neochvějných zásad, který důkladně naplňoval vlastní výrok, že „Umělec by měl vydat ve svém díle zprávu o sobě, o době, v níž žije.“ Grafika Oldřicha Kulhánka, jeho dílo nám zůstává jako stále výmluvnější, stále potřebnější umělecké zrcadlení skutečného stavu společnosti a člověka v ní.




N
26. 2. 1940, Praha; Z 28. 1. 2013, Praha.VZ 1954-58 Výtv. škola V. Hollara, Praha; 1958-64 VŠUP Praha (prof. K. Svolinský). Grafik, malíř, ilustrátor, autor poštovních známek a bankovek.
O (v) 1982 Stříbrná medaile za ilustraci, IBBA Lipsko; 1991 1. cena, 4.Biennial Exhibition of Prints, Wakayama; 1997 Grafika roku, Čestná cena poroty, Cena diváka; 1998 Cena MZV ČR, 2. Mezinárodního trienále grafiky Praha; 2004 Cena, 4. Mezinárodní bienále kresby Plzeň; 2012 Cena Vl. Boudníka. S Je zastoupen v domácích i zahraničních veřejných sbírkách, mj. Albertina, Vídeň; Centre Georges Pompidou, Paříž; Kupferstich-Kabinett Dresden; Stedelijk Museum Amsterdam; The Art Institute of Chicago.
Více:

Obr.: Oldřich Kulhánek, Ecce homo No. 5, 1994, litografie, 59,8 x 48,6 cm; © O. Kulhánek

GALERIE: