Galerie výtvarného umění Cheb

Juraj Horváth – last cut [:láska – ilustrace, kresby a grafika z knih, ulice a matrice

Juraj Horváth (1974) – toho má za svůj relativně krátký život na svém kontě už hodně. Je to bezesporu jeden z nejpozoruhodnějších domácích ilustrátorů dneška, zakladatel, spolumajitel a hybná síla nakladatelství Baobab, držitel mnoha knižních ocenění včetně titulu nejkrásnější kniha světa z lipského knižního veletrhu, dvorní grafik jihlavského festivalu dokumentárních filmů a zřejmě nejmladší vedoucí ateliéru na pražské VŠUP. Stojí samozřejmě v čele ateliéru ilustrace a grafiky, který převzal v devětadvaceti letech po legendárním Jiřím Šalamounovi, u něhož sám studoval. Jestli hledat nějaký klíč k Horváthově tvorbě bude jím pravděpodobně jeho série osmi charakterních plakátů POPROSVĚT (POpulární PROpaganda a oSVĚTa) z roku 1999. Těmito osobními pouličními poutači chtěl od začátku osvětou osvítit, ale ne tolik, aby chodci omdlévali. Jsou to jednoduché obrazy stříkané přes šablonu v originálním eklektickém stylu PUNK – DECO. Trochu nepatřičné, trochu zpátečnické, trochu přepjatě citové. Kombinují poetiku ruských konstruktivistů se spreji pankáčů a streetartistů, dekorativní pokleslost, schémata komiksu, ruční práce a stereotyp šablony. I když můžou vyvolávat dojem živelnosti, jsou skicovány a rozkresleny skoro inženýrským způsobem. Jsou až utopicky otevřené, a proto se můžou zdát být velmi naivní i velmi rafinované. I když nechtějí propagovat žádnou politickou stranu, chtějí být ideo – logické, tedy mít ideu a logiku. Možná jsou příliš zranitelné, aby skutečně změnily svět, ale jistě dost silné, aby připomněly slova jako Srdce, Věrnost nebo Nenávist.
Horváth to je především POPROSVĚT a POPROSVĚT je naopak Horváth. Jako autor se nevyhýbá počítači, ale využívá především low – technology linoryt, šablony, tužku, štětec. Když sáhne po fotografii, je vidět jeho záliba v retuších starých anonymních snímků, kdy člověk neví, co je skutečnost a co už ne. Jeho práce se rovným dílem dotýkají výtvarného umění a literatury. Je mu blízké lidové, tedy populární umění v původním slova smyslu, které obojí spojuje: jarmareční písně, laciné tisky, cirkusové plakáty, plakáty se štíhlými art – déco tanečnicemi i hrozivé plakáty 1. a 2. světové války. Navíc je tady ještě jeden aspekt. I když má literatura z hlediska „zvyklostního práva“ své místo především v soukromí bytů a tichu knihoven, Juraj Horváth svým pojetím stále zůstává jednou nohou na ulici. Ne nadarmo, když v textu vystupuje kapela, vkládá do knihy místo ilustrace plakát (Vodojem v knize Roches a Bžunda), nebo mystifikuje a vytváří přímo samolepku do ulic (U.Bahn v Nebi pod Berlínem). A je mu jedno, jestli jde o knížku pro děti nebo kultovku pro dospělé. Falešné inzeráty vložil také do knihy Karla Čapka Podpovídky.
Horváth dělá věci po svém a nebojí se. Už jako student přijal nabídku Knižního klubu, aby ilustroval Bassovu Klapzubovu jedenáctku. V české literární historii není moc textů, které by tak splývaly s podobou svého výtvarného doprovodu. S legendárními ilustracemi Josefa Čapka tato kniha pietně vycházela nepřetržitě od roku 1926. Horváth si navíc zvolil linoryt, tedy techniku, pro kterou se Čapkovo jméno stalo synonymem. Výsledek spojuje fenomén Čapkovy grafické techniky, Váchalův expresionismus a komiksově či plakátově otevřené uplatnění písma jako obrazového komponentu. Vytvořil černobílou modlostržnou parafrázi, která má vlastní rytmus, náladu i výraz a zároveň je natolik inteligentní, že se nesnaží s Čapkem soupeřit. Spíš jeho obrázky hravým způsobem postmoderně komentuje a navíc si užívá klučičí lásku k fotbalu.
I další práce stojí z podobného důvodu za pozornost. Pro nakladatelství Labyrint totiž doprovodil Morgensternovy Šibeniční písně. Ty si zase mnoho čtenářů neumí představit bez kultivovaných kreseb Paula Kleea. Místo vybroušených překladů Josefa Hiršala ale editor zvolil syrovější Bondyho texty z počátku 50. let. Horváth k nim vyřezal šablony se spontánními znakovými kompozicemi, které vystříkal sprejem a výsledek nazval mapou. Nonsensovou poezii uchopil nonsensovou ilustrací, která naráz ztratila doprovodný charakter. Ne náhodou ilustrace zaujímají samostatné dvojstrany. Nejsou to narativní obrazy, ale rytmické šifry a obrazové samoznaky bez dekodéru, které se podobně jako poezie dostávají na území psychické improvizace i do sféry „jiné“ konstrukční logiky. Ošidnou vlastností těchto „map“ je hravá poetická proměnlivost, kvůli níž však nemohou sloužit k orientaci. Člověk je nemusí číst v jednom směru, ale zřídka mají jednoznačnou pointu a snadno se tak dá utonout v moři hieroglyfů aniž člověk sejde z cesty. Jsou to ilustrace nového řádu, v jejichž rodokmenu je možné hledat volné asociační kresby i graffiti. Zajímavá je také multiplicita šablon. Stříkat skrz ně lze na cokoli – papír, plátno, trička, zeď, při veřejném čtení je lze prosvěcovat nebo jimi promítat.
Ilustrace těchto dvou knih spolu s kořeny, zásadami a emocemi POPROSVĚTU obohacené o uliční esprit a zálibu v manipulaci dokumentů v podstatě ovlivnily Horváthovu tvorbu i do budoucna. Otevřený princip volné proměny a živelnějšího vrstevnatého postupu z Morgensterna vytěžil nejen při živých projekcích svých map, ale třeba i v rámci grafické koncepce některých ročníků jihlavského filmového festivalu. Ať už jde o abstraktnější popínavé kresby fixem nebo technoorganické digitální tisky. Vstupy typické pro Klapzubovu jedenáctku zase použil a rozvinul jak v knihách pro Baobab (Roches a Bžunda; Slepice a televize), tak třeba ve své nejúspěšnější knize vůbec, kterou připravil pro nakladatelství Argo. Jde o erotické povídky a legendy indiánů, které sebral Herbert T. Schwarz pod názvem Příběhy z parní lázně. Tentokrát Horváth jadrné expresivně – komiksové dřevořezy, jimž mimochodem za matrici posloužily poličky botníku, obohatil i o druhou, červenou, barvu a navíc knihu rozpohyboval. Použil k tomu populární „animační“ techniky flipbooku. List po listu do rohu stránky rozkreslil maskulinní postavičku, která se rychlým listováním začne hýbat, respektive jí ve shodě s hlavním tématem knihy klesne ztopořený penis – strom. Právě za tuto knihu získal zlatou medaili v Lipsku.
Tři nejvýraznější knihy z posledních let ale naznačují, že Juraj Horváth ještě zdaleka neřekl všechno. Šedočerné zrnité punkrockové Nebe pod Berlínem (J. Rudiš, Labyrint 2002) odjel nafotit na „místo činu“, ale dílem si ho také vystavěl jako model za pomoci autentických artefaktů, třeba gumových východoněmeckých indiánů. Výsledek zmixoval v počítači. Sám tomu říká bezešvá koláž. Pro poetickou anipohádku anisen o touze s názvem Modrý Tygr, kterou napsala jeho žena Tereza (Baobab, 2004), se odřekl původně zamýšlené pseudodokumentární podoby, stejně jako oblíbeného linorytu, který příliš zjednodušuje výraz, a vrátil se k „hledání typů“, kresbě s místy až secesně biomorfní linkou a lehce japanizujícím výrazem. V počítačem vytvrzených dětsky neumělých kresbách fantasmagorického poválečného rodokapsu Kloktat dehet (J. Topol, Torst 2005) pro změnu najdeme ozvuky Demla, Aléna Diviše, Schieleho, Dzurka i tatoo. Horváth v samostatné příloze na konci knihy neváhá ani skládat kvazi – dokumentární fotky a koláže předmětů a tetování příslušníků odbojových skupin SIAZ (Siřemské autonomní zóny). Za všechno mluví fakt, že kvůli tomu, aby dosáhl hodnověrného výrazu jedenáctiletého kluka, kreslil „kérky“ levou rukou.
Juraj Horváth, aniž by ztratil vlastní rukopis a tvář, stále nalézá nové přístupy, což je těžké, ale dokáže je také relativně snadno opouštět, což je ještě těžší. Umí udělat ostrý řez i natvrdo vyjádřit emoce. Jeho originální, hravě eklektizující ideo – logická kreativita se dokáže uplatnit i na velmi malém prostoru. To ostatně dokládá i název této výstavy: Last cut [:láska. To všechno jsou důvody, proč si u „jeho“ knih dost často nejste jisti, jestli byl na světě dřív text, anebo naopak obrazy, které slova jen ex post popisují.

RadekWohlmuth

Wohlmuth, Radek- Juraj Horváth last cut (:láska, ilustrace, kresby a grafika u knih, ulice a matrice)

Katalog k výstavě konané v Galeri výtvarného umění v Chebu (14.12.2007 – 3.2.2008)

Cena 50 Kč