Home Grapheion Revue Grafika roku a Cena Vladimíra Boudníka MTG Praha Putovní výstavy IKG Naše publikace Kontakt O nás
 
  
  
PARTNEŘI







 


 


 

 

 


David Hockney, Betty Freemanová - aukce

 

Christie's Rockefeller Plaza, New York, USA
14. květen 2009

David Hockney (b. 1937), Betty Freemanová, 1. února 1994, 1994, tuha na papíře, 76,8 x 57,1 cm; Položka č. 101 byla vydražena za 41,250 USD, vyvolávací cena:  18,000 - 22,000 USD. Ze sbírky Betty Freemanové.

Jako mecenáška a sběratelka umění byla Betty Freemanová bezkonkurenční ve své divoce vášnivé obhajobě nového umění. Obdivuhodná patronka klasické hudby a vášnivá a kritická sběratelka umění byla legendou své doby, třebaže se vyhýbala publicitě. Na počátku 60. let 20. století se stala významnou osobností kulturní scény v Los Angeles, aktivně pečovala o vzkvétající umění a současnou klasickou hudební scénu a podporovala umělce, kteří získali významnou mezinárodní pověst a skutečně tak změnili podobu současné kultury.

Angažovala se s téměř náboženskou oddaností o dosažení ideálu současnosti prakticky ve všech aspektech života – od architektury a dekoru, které ji obklopovaly, přes módu, kterou nosila, a umění, které sbírala, až k hudbě, jíž podporovala. V deníku New York Times se na konci 90. let přiznala, že „jsem se vždycky zajímala o vše nové a nerozuměla tomu, proč ostatní ne.“ Důvodem, který dodala, bylo to, že „mám ráda komplexnost, výzvu, mnohoznačnost a abstraktnost věcí.“

Mladý David Hockney zachytil brilantně Freemanovou jako osobnost důrazně moderního ducha ve své slavné malbě Hospodyně z Beverly Hills z roku 1966. Freemanová, která je obklopena ostře modelovanou modernistickou architekturou svého domu, jenž se leskne v záři světla a volné přírody Los Angeles, je královsky usazena jako poslední vtělení současného půvabu a přepychu, kdy se kalifornský sen stává skutečností. Právě název Hockneyho impozantního portrétu, jenž Freemanovou obsadil do role prosté hospodyně, ironicky a dokonce vtipně popírá celkovou povahu tohoto námětu a rozmanité role, které sehrála na avantgardní kulturní scéně.

Freemanová se po promocích na Wellesley College v roce 1950 přestěhovala do Kalifornie a bylo to v 50. letech, kdy se stala sběratelkou, nejprve umění abstraktního expresionismu a spřátelila se s hlavními postavami umělecké prostředí Los Angeles jako s Clyffordem Stolkem a Samem Francisem. Byly to její styky ve světě umění, které ji dovedly k jejímu prvnímu mecenášství avantgardních hudebníků, z čehož nakonec vyplynula padesátiletá štědrá podpora řady významných experimentálních skladatelů; nabídla přes 400 grantů mladým a talentovaným muzikantům, aby jim tak pomohla v rozvoji nových děl. Mnozí z jejích příznivců se ukázali být velmi vlivnými a dokonce vizionářskými osobnostmi, mezi jinými jimi byli John Cage, Philip Glass, John Adams, Pierre Boulez, La Monte Young a Lou Harrison. Jako díky za její neobyčejnou štědrost byla Freemanová zvěčněna v mnohých skladbách skladatelů, které dovedla až na vrchol – mezi díly, která jí byla výslovně věnována, jsou Cagova „The Freeman Etudes,“ Adamova opera „Nixon v Číně“ a většina děl Steva Reicha.

Podobně blízké přátelství Betty Freemanové s vizuálními umělci vzkvétalo díky její neúnavné podpoře a nadšení pro jejich poslední pokusy. Její sbírka nese svědectví jejího přátelství s různými umělci, např. s Davidem Hockneym, Samem Francisem, Danem Flavinem a Josephem Cornellim, zatímco prohlídka děl impozantního původu v její sbírce vyjadřuje, že byla ranou podporovatelkou mnohých umělců, které proslavila. Ve většině případů získala díla přímo od umělců. Navíc častý výskyt děl z její sbírky ve významných muzeích dosvědčuje, jaký důvtip sehrával roli ve výběru význačných děl umělců, které obdivovala.

Pokud chceme prohlédnout způsob výběru uměleckých děl, dojdeme k závěru, že její sbírka vznikla s čistě osobním záměrem. Díla mluví o její komplexnosti, která zasahuje od Francisova silně expresivní malby Šedá přes minimalismus hnutí hard-edge Donalda Judda až po konceptuální postupy Bruce Naumana a hravý popartový styl Roye Lichtensteina a Claese Oldenburga. Její uctívání všeho, co bylo podnětné, vedlo k nalezení abstraktního výrazu nejen v dílech minimalistů Flavina a Judda, ale i částečně abstraktních městských krajin Hockneyho nebo minimalistické skulptuře dvou baseballových pálek Oldenburga. Její smysl pro radost ze života a senzuálního bohatství jasně nalezl ohlas v její sbírce prostřednictvím děl jako bylo Lichtensteinovo veselé dílo Frolic a Warholův portrét pronikavých barev Mana Raye; Naumanovo „tounge-in-cheek“ Udělej to správně nebo Oldenburgovo monumentální Psací stroj Eraser.

Tato a další díla, obsahující její portrét od Hockneyho, obklopovala Freemanovou v jejím obydlí v Beverly Hills, ve stejném domě, ve kterém ji Hockney vyobrazil. Její dům, zaplněný uměním, také poskytl prostory pro legendární salony 80. a počátku 90. let, kde se umělci, komponisté z Los Angeles soustřeďovali a věnovali pozornost nabídkám nových a etablovaných skladatelů, které Freemanová proslavila. Díla ze sbírky Freemanové vytvořila a formovala portrét sběratelky, která byla neohroženým, vitálním a štědrým duchem a hluboce a s nadšením přijímala neustále se rozvíjející kulturu současnosti. Soustředěný pohled Freemanové, jak ji zachytil Hockney ve velkolepém portrétu, se bude vždy upírat do budoucnosti.


Vydáno: 26.05.2009