Home Grapheion Revue Grafika roku a Cena Vladimíra Boudníka MTG Praha Putovní výstavy IKG Naše publikace Kontakt O nás
 
  
  
PARTNEŘI







 


 


 

 

 


Blog: Ondřej Michálek - Zpráva ze sympozia v Bělehradě

 


ONDŘEJ MICHÁLEK

Nar. 18. 12. 1947 v Brně.
Studia: 1965–1970 Filozofická fakulta UP v Olomouci.
Pedagogická činnost: od 1990 pedagog v oboru grafika na PedF UP v Olomouci, 1993 habilitační řízení na VŠVU v Bratislavě.

Výstavní činnost: uspořádal více než 20 samostatných výstav doma i v zahraničí.
Od 1984 se účastní mezinárodních bienále a trienále grafiky a výstav na pozvání (Graphica Creativa, Finland 2001; Mezinárodní trienále grafiky Praha 2002, 2004, 2007), člen mezinárodních komisí, konferencí a workshopů. 

Ceny (výběr): první cena a stříbrná plaketa, Mezinárodní soutěž Joana Miró v kresbě, Barcelona, 1984; Cena katowického vojvodství, Mezinárodní bienále grafiky v Krakově, 1988; Grand prix, Mezinárodní bienále dřevorytu a dřevořezu v Banské Bystrici, 1990; První cena, Bienále české grafiky v Ostravě, 1990; Cena revue Grapheion, Grafika roku 1996, 1997; Nákupní cena poroty, Linolschnitt heute IV., Bietigheim-Bissingen, 1998; Cena v Gielniakově grafické soutěži, Jelenia Góra, 2000, Grafika roku 2008 - Cena za nejlepší tisk z výšky.



Sympozium PRINTMAKING AT THE EDGE v Bělehradě
27. – 28. 5. 2009

  I když akce ve prospěch grafického umění najdeme dnes na mnoha místech Evropy či světa, ty nejzajímavější destinace bývají tam, kde se nahromadila a násobí energie jednotlivců nebo celých skupin, kteří nejen že tvoří svá vlastní díla, ale působí na své okolí i tak, že získávají sympatizanty všeho druhu a organizují výstavy a setkání umělců, včetně těch mezinárodních. Ta nahromaděná energie se může „vybít“ v rámci jedné akce nebo může mít charakter kontinuálního programu zakotveného v životě umělecké komunity. Může mít i charakter zásadního zvratu v nazírání na naše společné téma, kterým je grafika.
  Před mnoha lety jsem takovou komunitu poznal na Islandu (1987), o rok později v Edmontonu (1988) a pak na dalších mnoha místech, například skupinu grafiků Printsaurus v Japonsku (1997). V roce 2007 jsem podobnou skupinu lidí spojených stejnou vizí poznal v belgickém Liège, kde díky propojení aktivit Muzea moderního umění, Královské akademie výtvarného umění a oblastních kulturních institucí je možné, samozřejmě ještě za přispění města, pořádat mezinárodní bienále grafiky. To vše, aniž by se náklady s tím spojené přenášely na vystavující. Většinou ale nejde o nějaké oficiální propojování a koordinaci zmíněných institucí; v pozadí jsou spíše jen jednotlivci, kteří k tomuto společnému dílu své zaměstnavatele inspirují.
  Sympozium Printmaking at the Edge se konalo na počest 60. výročí bělehradské galerie, která vystavuje většinou grafiku - Graficki Kolektiv Gallery. Díky pozvání na toto sympozium jsem mohl poznat další „grafickou destinaci“, která by nás do budoucna rozhodně měla zajímat. Přiznám se, že jsem o ní předtím neměl tušení. Věděl jsem, že v novodobých (ještě v těch předválečných) časech se v Bělehradě konaly bienále grafiky, ale představoval jsem si tu oslavenkyni jinak: jako bohatou instituci podporovanou státem nebo soukromým kapitálem, s velkým výstavním prostorem, který ji nejen uživí, ale zajistí i dobrý obchodní obrat. K mému překvapení jde o galerii veskrze komorní, pokud nechci říct vysloveně malou, kde galeristka a teoretička umění paní Ljiljana Ćinkul stoupá nebo vlastně „leze“ do své kanceláře na horním podlaží po příkrých schodech připomínajících žebřík. Galerie se však nachází v naprostém centru hlavního města, v jeho příjemné pěší zóně, která je spíše jakousi po celý den obsazenou kontinuální kavárnou. Ta malá galerie je uvedena jako stálice na turistické mapě Bělehradu. K jejímu povzbudivému příběhu patří fakt, že se jí nikdo – za těch obdivuhodných 60 let, - během všech těch společenských, politických a ekonomických proměn rozpadajícího se původně velkého státu, kterými bývalá Jugoslávie prošla, nezřekl. Ale nešlo jen o její přežití: z toho malého prostoru, zdá se, vyzařovala vždy energie a všichni se k němu, k ní, hlásili. Hlásí se k ní Univerzita umění, na jejíž půdě se sympozium konalo, město Bělehrad, hlavní gratulant, včetně těch nejmladších výtvarníků – grafiků, kteří si cení příležitosti v ní vystavovat. Jde tedy o příběh o věrnosti - těch, co ji spoluvytvářejí i těch, co ji podporují.
  První den sympozia věnovaný přednáškám a diskusím s publikem zahájil „kočovný“ umělecký teoretik a častý člen porot různých bienále grafiky Richard Noyce, kromě jiného také editor ankety s názvem Jaká bude grafika v roce 2028, kterou otiskl poslední Grapheion. Další přednášející si všímali např. postavení „multioriginálu“ v současném širokém poli různých technik a výrazů (Ješa Denegri), Vicki Tsalamata z Athén připomněla důležitost experimentu v grafice i technologických proměn, které rozšiřují možnosti oboru a zároveň snižují zdravotní rizika práce. Margarita S. Šimat korigovala vážný tón přednášek svým konceptuálním humorem a fotografiemi ze života razítek, které jsou rovněž důležitými tiskovými matricemi především tehdy, jde-li o získání nějakého tvůrčího grantu. Lilijana Stepančič, ředitelka lublaňského grafického bienále, vysvětlila pozadí radikální proměny koncepce této výstavy a důvody, které k ní vedly. Konstatovala, že když se bienále poprvé v tomto novém názorovém „nastavení“ realizovalo, vzbudilo u místních grafiků odpor. Ti kritizovali organizátory hlavně za to, že jejich koncepce je postavena na úniku z oboru, na jeho programovém vyprázdnění. Vizí organizátorů naopak bylo – jak Lilijana Stepančič upřesnila – spíše vyprázdnění příliš ustáleného estetického schematu oboru, ve prospěch principů ničím nezatížené komunikace umělce s divákem.
  Zoran Todovič, jehož tvorbu charakterizuje široký záběr, představil nedávnou realizaci svého interaktivního projektu v Graficki Kolektiv Gallery. Nejmladší generaci zastupovala na sympoziu Jelena Sredanovič, bývalá studentka právě Zorana Todoviče z fakulty umění univerzity v nedalekém Novém Sadu, a také čerstvá držitelka druhé ceny v soutěži Walter Koschatzky Kunst-Preis 2009 ve Vídni. Na závěr dne představila paní Ljiljana Ćinkul některé výstavy, které galerie-oslavenkyně uspořádala domácím umělcům i těm z ciziny. Pokud jde o mé vystoupení, po krátkém historickém exkurzu uvedla má přednáška nazvaná Lasting and New Voices in Czech Contemporary Printmaking současnou českou grafickou tvorbu a informovala účastníky sympozia o soutěžích a dalších aktivitách týkajících se umělecké grafiky v České republice.
  Následující den byl věnován návštěvám ateliérů, dílen, školních i soukromých. Velmi zajímavá je například činnost grafické dílny a galerie, kterou spravuje Univerzita umění a jejíž překlad do angličtiny zní: Center for Printmaking and Visual Research Gallery. Grafická dílna (v suterénu) je dobře vybavena, doplněna o materiál pro rámování, a galerie (v přízemí) je svým prostorem pro grafiku ideální. Toto centrum je celoročně k dispozici odborné veřejnosti (tj. výtvarníkům nebo bývalým studentům) za symbolický poplatek, včetně práce asistenta. Pořádá také mezinárodní pracovní pobyty a workshopy spojené s prezentací výsledků.
  Ateliéry Fakulty výtvarných umění jsou umístěny v několika objektech v parku Kalemegdan. My jsme si prohlédli ateliéry kresby, malby a grafiky. Z vystavených prací bylo zřejmé, že v prvních ročnících je kladen důraz na zvládnutí realistické kresby a grafických technik „Když to dokážou, budou pak svobodní“, vysvětlila tuto pedagogickou strategii naše průvodkyně profesorka Biljana Vuković. Naši hostitelé byli nadmíru pozorní, ale nezapřeli také smysl pro humor či konceptuální důslednost, když nás v parku Kalemegdan pozvali na oběd do restaurace “Grafičan“.
  Ještě před závěrečným setkáním v bytě prof. Branimíra Karanoviče v patnáctém patře panelového domu v novém Bělehradě jsme navštívili ateliér Zorana Todoviće, ve stejné čtvrti a rovněž v patnáctém patře. Nechal nás jet výtahem, on sám se tam lehce vynesl po svých. Na terase nám rozvinul své rozměrné linoryty tištěné z hloubky, které byly vystaveny na ljubljanských bienále. Jeho tvůrčí neklid ho však z grafiky zavedl do jiných oblastí: do konceptu či monumentálních galerijních instalací.
  Na závěrečné párty u Branimíra Karanoviće jsme se všichni cítili dobře. Je mi skoro až „líto“, že ze země s nedávnou tak kontroverzní historií nemůžu podat kontroverzní zprávu. Když jsme jeli taxíkem kolem raketami přesně zasažených ministerstev obrany či policie, podotkl Richard Noyce: „It wasn´t my choice.“
  Celé to sympatické sympozium se všemi jeho setkáními nebylo však poznamenané žádným resentimentem, i když lítost nad přerušenou kontinuitou sounáležitosti s některými částmi okolního světa patrná leckdy byla. Ty zničené budovy se však nemíní, jak jsem pochopil, stát pomníky ničeho. Čekají jen na nového investora, který je dá do pořádku. Stejně jako Srbsko na svůj návrat do Evropy.

Ondřej Michálek


Vydáno: 16.07.2009