Home Grapheion Revue Grafika roku a Cena Vladimíra Boudníka MTG Praha IKG Naše publikace Kontakt Přihláška O nás
 
  
  
PARTNEŘI







 



 

 

 


„Mám od lékaře diagnostikovanou petrofilii“. Rozhovor s laureátem ceny Vl. Boudníka 2009 Mikolášem Axmannem

 




„Mám od lékaře diagnostikovanou petrofilii“

 

V těch zasvěcenějších kruzích jsi spojován s pojmem kamenotisku. Je to vlastně původní litografická technika tisku z kamene. Čím se od sebe liší dnešní rozšířená technologie od té historické?

Ta opravdu původní litografie z let 1796-1820 byla stejně, jako například podnikatelský záměr Gutenbergův, především byznys. Stejně jako první knihtisk imitoval rukopisy a svou vlastní identitu nalézal až po svém rozšíření a ztrátě monopolu, litografie chtěla být ve svých počátcích vším možným, jenom ne stopou po setkání kamene a kreslícího nástroje. Za těch 200 let dokázala tato disciplína to podstatné: po ztrátě výsadního postavení na polygrafickém trhu ožívá stále znovu v mnoha podobách, ať už v té pomalejší, bolavější formě - ručních lisech, nebo v podobě malonákladového ofsetu. Všechny tyto způsoby práce bydlí na periferii zájmu většinové společnosti a zůstává úlohou školství a uměnomilců rozlišovat jemné rozdíly.

Jaký je rozdíl mezi oběma ve výsledném tisku?

Silný, navlhčený grafický karton přejímá u kontaktního tisku na svůj povrch úplný reliéf kamene. Barva je ukládána do hloubky a bílý papír se rozesvítí. Zrcadlové obracení vždy prověří kompozici. Ale především rytmus práce (rychlost i prodleva) se podílejí na výrazu. Ve srovnání s tímto způsobem je přenos obrazu gumovým cylindrem prvkem odosobnění a zploštění výrazu.

Proč jsi se vlastně rozhodl pro tuto dosti náročnou techniku a kdy to vše začalo?

Otiskování kreseb z kamene se věnuji od roku 1980, kdy jsem koupil první stroj Krause. Základní přitažlivost této práce je mimoškolní a mimoumělecká. Pravidelné dotýkání vody, písku, vápenné břidlice, rytmus máčení a osychání, setkávání tmavých kreslicích prostředků se vždy znovuzrozenou zářící plochou zbroušeného kamene. Až těsně k povrchu jsou přimknuty obrazy, zbrousíš ten povrch a samy vyrazí.


Znám tvoje zaujetí pro toto médium a vybavuji si příběh o dolování litografických kamenů z jedné pražské stoky a jejich „znovu vysvěcení“ na výstavě  na pražské VŠUP.  Jak to vlastně tenkrát bylo?

Grantem zaštítěné mezioborové sympozium k 200. výročí zveřejnění objevu chemického tisku bylo v roce 1996 na VŠUP intenzivním setkáním studentů různých oborů s příběhem kamenotisku v našich podmínkách. I bez vnějších romantických přívlastků se nám podařilo projít cestu doslova z kanálu až ke světlu. Duchovními otci projektu byli grafik Jiří Šalamoun a tiskař Vladimír Lutterer. Viditelným výsledkem sympozia byla mnohooborová výstava na VŠUP. Troufám si říct, že většině účastníků se kámen otiskl pod kůži.

Znáš situaci ve světě. Existuje hodně „kamenotiskových“ dílen, nebo se tahle technika vyučuje jen jako dobrovolně poznávací postup v rámci školní výuky?  Sám jsi byl na několika stážích v zahraničí a předpokládám, že právě ve špičkových kamenotiskových dílnách. Čemu jsi se přiučil, kde tě to zvláště zaujalo?

Rozdíly mezi částmi dříve rozdělené Evropy jsou stále velmi výrazné. A výraznější jsou právě ve vztazích společnosti k menšinám - tedy i ke kultuře. Je dobré, že kdo opravdu chce, může si najít cestu na kterékoli prestižní pracoviště ve světě. Příkladem vynikajícího tiskaře v Evropě je vedle pařížské Pousse-Caillou, švýcarského Hausmanna a dalších i náš – belgický Rudolf Broulim, trvale působící v Antverpách. Velká radost srší z mladého muže Petra Korbeláře, který nepůsobí v N.Y., ale ve Zdibech a dělá to skvěle.

Kterých umělců,  ať v minulosti či současnosti, si obzvlášť vážíš právě jako litografů  - tj. těch, kde se umělecký záměr a technika navzájem podmiňují a  kde nejde jen o reprodukci nebo parafrázi třeba malovaného obrazu ?

Trvale mi utkvělo setkání s P. Sánchezem - tiskařem Dílny lidové grafiky TGP Leopolda Mendéze v Mexico City. Tomu ve 20ti letech rotačka ukousla ruku až k rameni. Od té doby až do svých 60ti se věnoval ručnímu tisku. Všechny procesy a kroky zvládal sám a jednou rukou. Pouze k navalování barvy měl jednoúčelovou protézu i s chňapkou. Jeho duchovním bratrem byl 30ti letý Bernard, který ve škole v Leuvenu tiskl vsedě na invalidním vozíku, do kterého si nechával naskládat kameny jako zátěž, aby se při točení klikou nepřevrhl.
80ti letá babička v Bruselu, účastnice workshopu, která si potiskla hedvábný šátek cihlou.

Byl jsi dost časně po ukončení akademie na stáži v Mexiku. To mě přivádí k vlastním námětům tvého díla – ty houštinné labyrinty s jakýmisi do nich vpletenými, spíš tušenými než reálnými  přírodními démony,  navedou k představě jihoamerických surrealistů, jako je např. Roberto Matta. Dá se říci, že tě, dnes už opakované pobyty v Mexiku, v tomto směru nějak ovlivnily? Na druhé straně lze vystopovat skrytý, hlavně v samých názvech děl, duchovní prožitek věřícího.

Podstatná na setkávání s lidmi i místy je naděje prožitku sdílení. Mexičané mají krom jiného vytříbený smysl pro absurditu. To jim pomáhá udržovat naživu otevřenost i ve zdánlivé beznaději. Naděje tak zůstává v nízkoprahové intimitě. To je nám velmi blízké. Silný dojem ve mně zanechala tvorba Ruffina Tamaya a Fernanda Leala.

Na výstavách Grafiky roku a i letos na samostatné prezentaci se představuješ  převážně velkými, na grafiku nezvykle velkými formáty. Vím, že děláš i menší a miniaturní formáty. Nicméně právě ty velké nejlépe zjevují mimořádnost tvůrčího nasazení a odhalují povrchnost obecného názoru o druhořadosti grafického umění - třeba vůči malbě. Je jasné, že tvoje velké formáty jsou výjimečným technickým i tvůrčím výkonem, ale málokdo ví, jak vlastně vznikají a kolik času je pro jejich vytvoření třeba? Jednou jsi říkal, že jednu vrstvu tiskneš jeden den. Ostatně i to je asi důvod, proč vznikají jen v jediném exempláři.

Větší formáty jsou pro mě úlevou od strojů, i od těch nejpomalejších. Piéce unique – není nic krásnějšího než dát někomu zážitek jedinečnosti. To platí i pro jediný otisk = 1/1. Osvobození od multiplikace. Velké formáty jsou výsledkem spontánní práce a intuice. Matrice je lepený solenhofenský vápenec, technologie stará 200 let. Všechny ostatní postupy tisku maximálně zjednodušuji. Stále se mi připomíná polská panna - Anna Jelonek Socha. Ve Varšavě po polévce z červené řepy ve které plavaly bílé těstovinové uši a několika vodkách jsme se objímali se slovy - nejpěknější je to stejně na tom kameni. Kam se na to hrabe tisk. Skutečnou litografii netiskneme.

Založil jsi litografické dílny na VŠUP a v Plzni. Znamená to, že právě kamenotisk? Tvoji studenti tě respektují. Co naopak tobě přináší pedagogická činnost a jak se to podle tvého soudu má s grafikou do budoucna. Mě se osobně zdá, a hodně je to vidět na Grafice roku, že se mladí k původním grafickým technikám zase vracejí  pro její nezastupitelný výrazový jazyk, ale je to hlavně lino a hlubotisk. Litografie je zastoupena vlastně nejméně.

Na obou ústavech jsem měl opravdu možnost zorganizovat a rozhýbat přímý tisk z kamene. Není mou zásluhou, že studenty tato disciplina přitahuje. Ne všem stačí k seberealizaci klávesnice, monitor a myš. Jen je to kamení přece jen trochu fyzicky těžší. Jednoho citlivého studenta jsem chtěl zabít. Za odměnu a svátečně jsem mu oddemonstroval půvaby klasického otiskování kamene. S milým výrazem ve tváři mi řekl, že je to jako xerox, ale pomalejší.

Nelze opomenout tvoji knižní tvorbu. Vždycky mě napadne Váchal, jeho robustní kodexy, jeho zarputilý ponor do věci, z kterého se nakonec zrodí dílo s velkým D. Přijde mi, že ani ty nehledíš tolik kolem sebe a všímáš si víc skrytých věcí.  Těžko se to pojmenovává, ale výsledek je v tomto smyslu zcela evidentní - koncentrovaný, autentický a jedinečný.

Kniha je rozlehlý prostor, kde obraz a písmo se navzájem potřebují a podporují. U autorské knihy může dojít k neštěstí tehdy, jestliže pachatel pracuje s pocitem, že může všechno. Posilou v obraně proti takovému pokušení je určitá pokora a vědomí křehkosti. Ale stejně jako u velmi omezených nákladů grafických listů, platí i u autorské knihy snaha o zpomalení inflace tištěného projevu. V českém jazyce bydlí velmi blízko vedle sebe dvě úsloví. Co je psáno, to je dáno a Lže, jako když tiskne.

Získal jsi letos Boudníkovu cenu. Je právě on pro tebe někým fascinujícím? Co nám Boudníkovo dílo podle tebe sděluje, nebo odkazuje?

V. Boudník se dokázal opakovaně dotýkat jednoty profánního a sakrálního, žil celistvý a intenzivní život. Proto byl zcela zákonitě vybrán za patrona setkávání lidí zdravě posedlých. Já mám od lékaře diagnostikovanou petrofilii.

První toto ocenění získal v roce 1995 Ladislav Čepelák, tvůj profesor na akademii. Jak bys Čepelákovu osobnost  a jeho význam pro českou grafiku co nejstručněji charakterizoval?

Ladislav Čepelák nám všem nabídl obrovskou věc. Volný prostor. Ne hned a ne všichni jsme to dokázali přijmout. Krom osobního příkladu nemá pedagog k dispozici vůbec nic. A to je stejná výzva jako ta první. L. Čepelák zůstává výraznou a stále nedoceněnou postavou nejen české grafiky, ale kultury vůbec.

A nakonec obligátní otázka. Jaké jsou tvoje nejbližší i ty vzdálenější plány?

Je dlouhá zima a k jaru hořívají v kamnech atelieru už i závažnější opusy. Ale očista ohněm, jako hořící Mařena do vody vhozena, je záchytným bodem na cestě. Ještě jsem zvědavý a pláču do písku.

Ptala se Simeona Hošková.

 


Vydáno: 01.03.2010