Home Grapheion Revue Grafika roku a Cena Vladimíra Boudníka MTG Praha Putovní výstavy IKG Naše publikace Kontakt O nás
 
  
  
PARTNEŘI







 


 


 

 

 


Ohlédnutí za výstavou „Přes most“ (recenze)

 

Maďarské kulturní středisko v Praze
19. 1. - 25. 2. 2011

Přes most“ byl název výstavy, která proběhla v Maďarském kulturním středisku v Praze. Expozice ve všech prostorách kulturního střediska veřejnosti představila poprvé práce mladých maďarských a českých výtvarníků. Sám název symbolicky naznačuje spojení studentů ze dvou „břehů“ států, kteří se potkali na stážích ve výtvarných ateliérech, kde si vyměňovali vzájemně zkušenosti umělecké tvorby.

Jitka Nesnídalová se potkala s Kaťou Könyv v Paříži a navzájem je profesně spojila malba. Hana Šuranská potkala Mátého Kisse a Ester Lukácsi v oddělení Grafických technik na Maďarské vysoké škole výtvarných umění v Budapešti. Hana Šuranská si porozumněla s Ester Lukácsi a s Máté Kissem v tradičních technikách grafického umění, i když Kiss spíše upřednostňuje grafiku digitální, což také ukázala i samotná výstava.

Ve sklepení kulturního střediska byly k vidění malby Jitky Nesnídalové, které na první pohled upoutaly svou nezvyklou adjustáží. Převážně akrylem malovaná plátna větších rozměrů byla opatřena, dle slov Magdaleny Vovsové, která výstavu zahajovala, kyvetou – dvojitým jednoduchým rámem či dřevěnou geometrickou konstrukcí. Vytváří tak zvláštně přesně a jasně vymezený prostor okolo malby. Stává se tak jakýmsi relikviářem, vitrínou či zkoumaným vzorkem zobrazovaných vzpomínek, událostí či jen prožitých vizuálních vjemů. Nesnídalová tak umožňuje divákovi nahlédnout do svého života, dává mu možnost detailně prostudovat dané vzpomínkové vzorky, jež jsou jakoby „ustrnulé v prostoru a čase“. Obrazový cyklus nazvaný Zvířata, i když to není na první pohled zřetelné a málo pravděpodobné, zrcadlí svět Jitky Nesnídalové, která vyrůstala v prostředí veterinární praxe svého otce. Možná až moc naturalistické a hrozivě až morbidně vypadající vyobrazení zvířecích „vzorků“ v autorčině mysli asociuje jednotlivé konkrétní obrazy a příběhy z dětství. Podobný princip se snaží použít a přenést na obrazy, jejichž předlohou byly reálné fotografie z rodinného alba. Rozostřením a chvatným rukopisem autorka naznačila těžkosti a problémy se zachycením, uchopením a vyrovnáním se s vlastními zážitky, vzpomínkami a vlastními soukromými vizuálními příběhy z minulosti. Nastínila tak divákům jeden z možných způsobů, jak se navracet, vyrovnat či smířit sám se sebou. I když jsou malby kvalitativně po formální stránce nevyrovnané, jedná se o sugestivní a osobitou výpověď mladé autorky.

Expozici ve sklepních prostorech doplňovala instalace grafických prací Hany Šuranské. Velké formáty byly svoji povahou, kompozicí a v neposlední řadě i barevností blízké spíše obrazům. Figurální a figurativní charakter listů, tištěných z plochy, byl harmonicky propojený s dekorem a ornamentem, umocňoval tak osobitost uměleckého výrazu autorky. Mezi liniemi barevných variant kanafasu se vilně svíjely siluety ženských figur, jež diváka nenechaly na pochybách "O čem muži sní". Naproti těmto velmi výmluvným a humorným grafikám visel triptych vyvolávající dojem divanu na němž ležela dívka. Ve florálním dekoru spočíval lehký otisk – náznak či spíše zvizualizovaná vzpomínka na dívku či Olympii odkazující k tradici, jež v umění je věčně inspirující. I přesto, že téma ženského aktu bylo mnohokrát zobrazováno, působila tato práce Šuranské živě a nadčasově, neopomíjela ani dráždivou svůdnou vášeň snoubící se s citlivou a přirozenou cudností. Objekt, který zřejmě nejvíce poutal pozornost, stál u zadní stěny mezi zmíněnými pracemi. Jednalo se o oděvní stojan, na němž byly zavěšeny oboustranné grafiky zobrazující vzorované, dekorované textilie a oděvy na straně jedné; z rubu byly natištěny siluety postav nosící danou část oblečení. Hravá, vtipná a především precizní výtvarná práce poukazovala na aktuální sociální kontexty. Autorka velmi vnímavě zobrazila problematiku second handů. Všímala si, uvědomovala si a někdy představovala nebo i věděla, kdo daný oděv nosil. S posvátností zaznamenala jisté, myšlené i reálné dotyky v textilu a vyvolávala vzpomínku na ty, kteří je mohli nosit či dotýkat. Pátrala po osudech i příčinách proč a co je vedlo k tomu aby šli do second handu nebo jaké pohnutky měli lidé dát obnošené nebo skoro nové věci do těchto obchodů?! Je to dnes ještě aktuální otázka? Zdá se, že tato problematika bude stále živá. Podobně bude živá berevnost, estetická i výtvarná stránka vystavených prací Hany Šuranské.

V prvním patře v tak zvaném klubu se vystavené práce trochu promíchaly. Danému prostoru vévodily intimní práce Ester Lukácsi. Otisky přírodnin vytvořily tak „živé“ kompozice florálních motivů, jež působily neformálně, svěže a nespoutaně a odlehčovaly nejen vymezený prostor. Další práce autorky byly pověšeny i ve druhém patře. Opět se jednalo o malé formáty, ale zpracované hlubotiskovými technikami. Grafiky pro svou jemnost vyžadovaly podrobnější prohlídku. Práce Ester Lukácsi dokazují, že mnohdy na rozměrech vůbec nezáleží.

Grafiky dokázaly obstát v konkurenci rozměrných pláten Kata Könyv, která si oblíbila jako vyjadřovací prostředek olejomalbu. V krátké písemné vizitce naznačila, že se zabývá sociálními problémy. Možná na první pohled to není tak jasně zřetelné. Svoje subjektivní postoje, názory a myšlenky vkomponovala do surrealistických kompozic, jež jasně a zřetelně nesly, alespoň některé, známky inspirace Giorgia de Chirica nebo snad i Endre Nemese. Propojení městské architektury a technických, továrních pásových dopravníků s figurálními plastikami, vyvolávaly v divácích smíšené až stísněné dojmy odrážející naše reálné situace. Mnozí z nás se cítí osamoceni v technickém světě, který přebírá mnoho našich sociálních funkcí a dělá z nás pouhé loutky nebo němé svědky. V dalších obrazech se Kata Könyv dotýká problematiky paradoxů a to tehdy, když na obrazech zobrazila denní tisk s reprodukcemi, kde bylo možno tušit útisk a omezovaní svobod v Čině. Na novinách také byla soška pozlaceného prasátka, jež právě ve staré čínské filozofii a kultuře představuje dostatek, bohatství a štěstí. Tento paradox štěstí a neštěstí není v díle mladé maďarské malířky jediný a ani otázka sexu není pro Katu Könyv tabu.

Posledním vystavujícím byl grafik Máté Kiss. Jistě zaujal svými pracemi, které se výrazně lišily jak formou, tak i obsahem. Oblíbil si digitální tisky, jejichž rozměry připomínají komorní a intimní grafiku. Intimně nepůsobí jistě jen formátem, ale i námětem. Kiss ve svých grafikách zobrazuje detaily krajin, mraky, kameny a podobně. Zdá se, jakoby byly jednotlivé detaily výjmuty z rozměrných realistických pláten a mnohonásobně zvětšeny. Práce mají své kouzlo, neboť i přes jejich nevýraznou, ba neutrální šedou valérovou barevnost, působí silně svým vnitřním pulzujícím napětím. Mezi své grafiky, jež byly adjustovány jako obrazy, byl instalován jeden olej. Na první pohled byl k nerozeznání od grafik, což přirozeně vyvolalo překvapivé reakce u diváků, což bylo zřejmě i záměrem autora.

Výstava představila práce zajímavých mladých autorů, kteří se vydali přes kulturní hranice na cestu. Vytvořili most, jež je přijemné přejít a objevovat nové a inspirační podněty. Sympatické je, že výstavu uspořádalo Maďarské kulturní středisko v Praze a dalo tak najevo svůj zájem o mladé lidi a zvláště pak ty, kteří dovedou svým talentem obohatit ostatní.
Vlastislav Tokoš

Obrazová reportáž z vernisáže:

     


    

Foto: Josef Spurný

 


Vydáno: 28.03.2011