Home Grapheion Revue Grafika roku a Cena Vladimíra Boudníka MTG Praha Putovní výstavy IKG Naše publikace Kontakt O nás
 
  
  
PARTNEŘI










 


 

 

 


GRAFIČANKA

 
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy
14. 4. – 27. 8. 2017

HUDEBNÍ  LEGENDA  ČESKÉ  GRAFIKY

Jakkoliv název GRAFIČANKA  evokuje představu dechovky, jedná se ve skutečnosti o partu vynikajících českých grafiků se smyslem pro recesi a schopností ovládat hudební nástroje a hrát si pro potěšení swingovou muziku.

V sedmdesátých letech minulého století založili kapelu, která si získala velkou oblibu mezi širokou uměleckou obcí. Složení kapely z úspěšných výtvarných umělců se stalo skutečnou světovou raritou. Vystavovali a hráli nejen doma v Čechách, ale i na Slovensku, v Německu, Holandsku, Rusku a Francii.

Jejich činnost de facto skončila úmrtím Jeňýka Pacáka, legendárního bubeníka skupiny Olympic. Dnes se Grafičanka schází v původní sestavě ke společné výstavě, na které představují i své zesnulé přátele -  Kamila Lhotáka, Adolfa Borna, Albína Brunovského, Oldřicha Kulhánka a Miroslava Hucka.

Po létech si spolu zahrají na Jam Session, které plánují, místo obvyklé vernisáže,  na sobotu 20. května na nádvoří roztockého zámku.
S Grafičankou tu vystoupí i jejich přátelé, přední jazzoví muzikanti a zpěvačky.

Grafičanku tvoří akademičtí malíři:

Jiří Anderle,(1936), bicí nástroje
Karel Demel,(1942), pozoun
Jaroslav Hořánek,(1925 – 1995), akordeon
Jan A. Pacák,(1941-2007), kontrabas,
Jiří Slíva,(1947), kytara
Vladimír Suchánek,(1933), klarinet, kapelník

 

 J A K T O   B Y L O . . .

    Grafičanka vznikla v roce 1972 v neutěšené době takzvané normalizace. Malíř Kamil Lhoták tehdy pozval dva své kamarády, tedy mne - Vladimíra Suchánka (klarinet) a Jaroslava Hořánka (harmonika), abychom mu zahráli na vernisáži výstavy k jeho šedesátinám v pražské Galerii Platýz. Při další příležitosti se k nám přidal Jiří Anderle, který se dostavil s bubnem, na který štětcem napsal GRAFIČANKA. To proto, že už jsme byli tři a to už je kapela a ta se musí nějak jmenovat! Postupně pak přicházeli další hudbymilovní grafici – Jiří Slíva na kytaru, Karel Demel na pozoun. (Demel byl jediný v hudbě vzdělaný člen, my ostatní jsme byli naprostí amatéři, kteří v mládí někdy muzicírovali.) Posledním byl Jeňýk Pacák, který ukončil svou úspěšnou kariéru bubeníka v Olympicu. V Grafičance se však musel naučit na kontrabas, bicí nástroje už byly obsazeny Jiřím Anderlem.
    To vše se odehrávalo v temných normalizačních dobách  sedmdesátých let a hudba byla pro nás vítaným uvolněním v kruhu přátel, kteří podobně jako my (Hollar byl zakázán) stáli mimo oficiální proud současné socialistické kultury. Hrávali jsme totiž výhradně jen přátelům na vernisážích, při životních jubileích či na výletech a dosáhli tak jisté obliby nebo chcete-li popularity. Hráli jsme lidové písničky  i swingovou muziku, samozřejmě bez not – a taky bez zkoušení, podle hesla „zkoušejí jenom zbabělci“!
    Mezi naše nejbližší přátele patřil vedle našeho „zakladatele“ Kamila Lhotáka   i Adolf Born, který se stal naším „teoretikem“.  Slovenského kolegu Albína Brunovského jsme jmenovali „čestným dirigentem“ a autora českých bankovek Oldřich Kulhánka „ministrem financí“ (i když dalším interním zákonem bylo hrát za všech okolností zadarmo). Pestré dění kolem Grafičanky  svým fotoaparátem neúnavně zaznamenával náš dvorní fotograf Miroslav Hucek.
    Od osmdesátých let jsme často dostávali pozvání i k společným výstavám, dokonce i do zahraničí  (Slovensko, Holandsko, Německo, Rusko). Pro návštěvníky bylo bezpochyby milým překvapením, když vystavující umělci vzali na vernisáži do ruky nástroje a postarali se sami o hudební program.
    Běžela léta a odchodem na věčnost nás opustil nejprve Jaroslav Hořánek a v roce 2007 i Jeňýk Pacák, jehož ztrátou se vlastně uzavřelo dlouholeté působení  Grafičanky. Jen tu a tam jsme si ještě zahráli s klavíristou Mirkem Kořínkem z pražského divadla Ypsilon.
    Letošní stoleté výročí Sdružení českých umělců grafiků HOLLAR, jehož jsme všichni členy, nás přimělo k rozhodnutí, že ho oslavíme společnou výstavou. Ta by měla připomenout i pětačtyřicet let od vzniku kapely grafiků, kterou odvál čas…

Vladimír Suchánek, kapelník

HUDEBNÍ LEGENDA ČESKÉ GRAFIKY
Blanka Stehlíková

Hudba a výtvarné umění mají mnoho společného. Před lety připomněl Petr Eben analogii tvůrčích problémů již podobností názvosloví: „Každou chvíli slyšíme od malířů o barevných tónech, o rytmu tvarů, o harmonii barev či kompozici obrazu, a naopak je zvuk často vyjádřen atributy malířství, mluvíme-li o barvě zvuku, o melodické linii, o pestrosti a svítivosti orchestru či o architektuře symfonie.“ Proto není divu, že ze vztahu těchto uměn vzešla i Grafičanka, snad jediné hudební těleso na světě složené výhradně z výtvarných umělců.
Na současné výstavě, uspořádané k 100. výročí Sdružení českých umělců grafiků Hollar a k 45. výročí vzniku Grafičanky, se opět setkávají všichni její členové, byť někteří už jen prostřednictvím svého díla. Na prvním místě je třeba jmenovat otce zakladatele Kamila Lhotáka, umělce, jenž od konce třicátých let ve svých obrazech, kresbách a grafických listech zaznamenával „svět, ve kterém žijeme“, svět současné technické civilizace s nostalgickými ohlédnutími na její počátky, ještě plné důvěry v její všemocnost, s konfrontací reality všedního dne a věčné lidské touhy.

Jaroslav Hořánek byl už jedním z prvních poválečných absolventů Akademie. Zažil na ní ještě profesory Jakuba Obrovského a Vratislava Nechlebu, což jej zřejmě motivovalo k hledání vlastní cesty – od imaginativních poloh k lyrické abstrakci. V Hollaru patřil mezi první vyznavače a propagátory serigrafie. Spolu s Vladimírem Suchánkem byl nejen spoluzakladatelem Grafičanky, ale také spoluiniciátorem obnovení SČUG hollar ještě před listopadem 1989.                                               

Vladimír Suchánek – nejdéle sloužící předseda tohoto sdružení a kapelník Grafičanky – se zapsal do dějin české grafiky především barevnými litografiemi, oscilujícími mezi skutečností a snem. Způsobem lavírované kresby přenášené na litografický kámen kdysi okouzlil i Jana Zrzavého.            

Jiří Anderle je jedním z nejcitovanějších českých umělců, jejichž tvorbu snad ani nelze charakterizovat pár slovy. Proměňuje se v čase, zůstávají jí velká a znepokojivá temata doby.                                     

Karel Demel a Jiří Slíva se stali členy Grafičanky dřív než členy Hollaru, jehož činnost byla zastavena za takzvané normalizace. Demel, který nejdříve vystudoval konzervatoř, nezapře svým metaforickým vyjadřováním a dokonalým ovládáním tisku z hloubky přináležitost ke Sklenářově škole s tehdejším asistentem Jiřím Anderlem. Jiřího Slívu zlákaly po studiu ekonomie a práci v Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV hned tři Múzy, z nichž se nejvíce prosadila ta bezejmenná – výtvarná. Kreslený humor, jímž oživoval a oživuje stránky domácího i zahraničního tisku, se mu podařilo uvést také do grafiky, především do barevné litografie.                                                                                                       

Jan Antonín Pacák, vyučený keramik a vystudovaný malíř, ale také člen hudebné skupiny Olympic, měl rád lidové umění, které ve své tvorbě také rád citoval s humorným podtextem, což dosvědčoval i signaturou – Jeňýk Pacák.
O veřejném i méně veřejném životě Grafičanky vypovídají snímky dvorního fotografa Miroslava Hucka. Snad nejkrásnějším dokladem je fotografie z Karlova mostu.
V loňském roce opustil Grafičanku její teoretik Adolf Born, známý široké veřejnosti svou mnohostrannou tvorbou, v níž dovedl potěšit laskavým humorem, přecházejícím s postupem let ke grotesknosti i nostalgii. Snad se také vrátil na své bohatě rozkvetlé mrazotvorné louky čestný dirigent a udržovatel československé vzájemnosti Albín Brunovský. Odešel i Oldřich Kulhánek, pozorně zkoumající neduhy světa skalpelem svého zraku, který díky návrhům bankovek byl v Grafičance jmenován ministrem financí. Ač odešli, vrací se nám tu ve svém díle, které zároveň představuje půlstoletí vývoje naší grafické tvorby. Svědčí zároveň o přátelství mezi generacemi, o vzájemném porozumění k odlišným názorovým proudům, a vždy s úctou k tradici dokonalého „řemesla“.              

– A hudba hraje!


Vydáno: 11.04.2017