Počátkem letošního května po těžké nemoci opustil členy SČUG Hollar malíř, kreslíř a grafik Jan Souček. Jeho cesta k umění byla tradiční: vyučil se sklářemv Novém Boru, poté studoval na střední škole sklářské u prof. Libenského v Železném Brodě. Již tehdy u něho převládaly tendence k malířské práci. Na VŠUP v Praze však vystudoval obor kresleného filmu u prof. Hoffmeistra (1965 – 1969) a čas od času se na tvorbě zejména hudebních filmů svými malířskými díly podílel.
Umělecky se začal Souček prosazovat v 2. polovině 60. let mezi svými vrstevníky, absolventy VŠUP (J. Pileček, P. Herel, A. Krejča ad.), inklinujícími k výtvarnému přehodnocování nejen zjevné, ale i skryté podoby světa, k poetizaci reality, k symbolice, narrativnosti a literárnosti. Nevytvořili žádnou skupinu se společným programem, přesto poutali pozornost: po předešlém období abstrakce přinášeli do tvorby opět důraz na obsah a začali proklamovat přísnou kázeň v kresbě, malbě i práci rytců. Byla to hlavně grafika, kde se nejdříve prosadili.
Inspirační podněty nacházeli především v dílech manýristů 16. století, s jejichž rehabilitací a novým oceněním přišla západní teorie a historie umění v 50. letech, ale i v dalších imaginativních proudech českého i světového umění. Na výstavě Volné sdružení výtvarníků „S“, která se konala v r. 1969 v Galerii hl. m. Prahy na Staroměstské radnici, anticipovala Součkova vystavená díla jeho další tématický rozvoj: Zápas v krajině, 1967; Sopečná civilizace, 1968; Město, 1968; Praha, 1969 aj.
Současně se ukázalo, že náměty archeologické (Hisarlik, 1984), minulých i vysněných architektur (Babylónská věž, 80. léta; Závrať, 1984), snové představy a zobrazení mýtů (Smrt Minotaurova, 1977), nebudou jedinými podněty jeho prací, že umělec silně prožívá úzkost ze současné ekologické krize, kterou se snaží postihnout v její antihumánnosti a chce donutit diváka k zamyšlení nad řádem hodnot lidského bytí (Krajina, 1975; Víkend, 1976).
Jan Souček byl typem umělce mimořádně vzdělaného filosoficky, literárně i historicky. Jeho práce jsou vždy vážnými kontemplacemi nad vazbami a souvislostmi určitého problému ve značných místních, časových a prostorových vzdálenostech. Rafinovaně zkreslená perspektiva, poetická působivost světla a barvy, drobnopisná malba, navozující dojem pohledu obráceným dalekohledem, aplikování, transformace a citace částí výtvarných děl minulosti – to jsou znaky, jež slouží k umocnění uměleckého vyjádření obsahu jeho děl. |
|
Jeho volba výrazových prostředků byla od prvních tvůrčích rozběhů zaměřena tak, aby odpovídala jeho bytostným výtvarným předpokladům a harmonovala s úctou a obdivem, jež choval k starým mistrům evropského umění. V obrazech preferoval lazurní olejomalbu, v níž kombinoval části podané splývavým rukopisem s drobnopisně prolamovanými detaily i pasážemi, zhodnocujícími magickou působivost šerosvitu. V kresbě se soustřeďoval na lavírovanou perokresbu, v grafice na lept s akvatintou a suchou jehlou. Kromě volných grafických listů vytvořil řadu cyklů, z nichž nejznámější jsou Živly, 1981; Miracula mundi, 1972 a Regia solis, 1983. Vydal též dvě grafické knihy s vlastním poetickým textem: Zpráva o zemi Mmu, 1972 a Mrtvý pastýř, 1986 (s fotografiemi J. Stacha). V pozdějších letech se jeho dominantou stal zejména barevný lept, v němž vytvářel sběrateli vysoce hodnocené listy zhruba do r. 2005 (Vltava, 2000; Poselství, 2002; Dolmen, 2002; Přístav kouzelníků, 2002; Objížďka, 2005).
Ze své generační vlny byl Jan Souček umělcem nejčastěji zastoupeným v drobných knihách, které v edici Soudobé české umění vydával v 80. letech Odeon (S. Hošková: Mladá kresba; D. Konečný: Mladí čeští malíři; M. Mrázová: Současná krajinomalba; S.Petrová: Mladá grafika).
V roce 1991 vyšla v Odeonu Součkova monografie s obsažným textem J. M. Tomeše,
Shrnujícím uplynulé dvacetiletí jeho tvorby.
Na sklonku roku 2000 vydalo nakladatelství Slovart velkou, převážně obrazovou Součkovu monografii, v níž reprodukce uměleckých děl nejsou řazeny chronologicky, ale podle tématických okruhů: Vysněná civilizace – reminiscence na archeologické památky, Zpráva o zemi Mmu, Katedrály – architektury v přesunu doby, Mýty a jejich proměny, Odrazy a zrcadlení, Moderní civilizace – metropole našeho věku, V dimenzích prostoru a času, Pocty.
Jan Souček přes své kolektivní inspirační počátky byl v našem umění určitým solitérem. Umělecky měl patrně nejblíže k postmoderním obrazům italských malířů (k nimž se postupně přidávali i příslušníci jiných národů), hlásících se k hnutí Pittora Colta (Poučená malba).
Jeho stoupenci podle teoretika a kritika Italo Mussa byli povinnováni svou kultivovanou tvorbou „odvádět zkušenost k tomu, co existovalo předtím, k čemu se dnes nemůžeme otočit zády“.
Marie Halířová |
