V dopise z roku 1894 oznamuje E. Munch svému příteli, že dal tisknout malou kolekci grafik a že ji vydá. Jeho motivace byla částečně komerční; jako mladý umělec zápasil nejen o příjem, ale i o své zviditelnění za hranicemi rodného Norska na evropské umělecké scéně. Zveřejnění jeho litografie Výkřik roku 1895 v La Revue Blanche bylo malým krokem k jeho pozdějšímu úspěchu a toto dílo zaujalo i Američana Vance Thompsona, vydavatele M´lle New York, který následně věnoval článek Munchovi, v němž nazývá jeho dílo jako „spermatozoidní a spirituální.“

Thompsonovo nadšení bylo brzy sdíleno i Jamesem Hunekerem, jeho blízkým přítelem

a spoluvydavatelem, hudebním, litereárním a výtvarným kritikem, který byl upoután zejména umělcovou fantazií. V roce 1901 Huneker cestuje do Mnichova na Mezinárodní výstavu umění

a  následný článek, který sepsal, byl první zprávou o Munchově výstavě, jež byla publikována v Americe. Ačkoli Huneker zahájil svoji kariéru jako hudební a literární kritik, brzy jej pohltila evropská umělecká scéna a začal jako jeden z prvních vydávat články o Gauguinovi, Ibsenovi,

Van Goghovi a Nietzschem a dalších. Jak poznamenal jeden pozorovatel, stal se „americkým Kolumbem, který pro nás objevil Evropu“.

Během roku 1901 navštívil též Huneker J. Littauer Gallery v Německu a zakoupil své první Munchovo dílo, které se tu nabízelo - černočervenou litografii, kterou nazýval „Les Curieuses - Zvědavé“ a jež má titul Angst (Strach). Ve své rané stati Huneker popisuje americkým čtenářům Muncha jako opravdového blázna, a přestože později tento popis zmírnil, resp. psychologicky specifikoval, nikdy se výrazně neodchýlil od onoho romantického vylíčení autora skoro jako nebezpečné osoby. V jednom článku slíbil čtenářům, že chce reprodukovat Strach s následujícím varováním:„ Musíte slíbit, že budete klidně sedět a nebudete křičet víc, než je bezprostředně nutné, protože křičet budete muset “.

Kompoziční hmotnost figur funerálního procesí postavená do protikladu k psychologicky turbulentní krajině představuje Munchovu nenapodobitelnou schopnost konfrontace diváka s intenzivním pocitem lidské smrtelnosti. Jak sám Huneker poznamenává „ jeho smrt zrcadlící scény jsou nepřekonatelné ve vystižení prchavé atmosféry poslední hodiny; odrážejí strach ze smrti, opravdový strach z nebezpečí.“ Munch dal nejprve sujetu podobu kresby z roku 1889 a obrazu z roku 1895; téma strachu pak syntetizuje ve svém nejslavnějším díle Výkřik z roku 1894

a ranějším obraze nazvaném  Večer na ulici Karl Johansena z roku 1892. Pozoruhodné je, že v provedení litografie z r. 1896 umělec snižuje horizont na jeho nejnižší bod, kresba tedy vtahuje diváka z popředí do rovné velké plochy a zintenzivňuje naši interakci s dokořán otevřenýma očima nejpřednějších postav.

Zařazení grafického listu Ambroisem Vollardem do jeho Alba malířů- rytců bylo pro Muncha ctí a v souvislosti s Hunekerovým působením v Americe rozšířilo umělcovu prezentaci na mezinárodní scéně.