Duchovní rozměr mé práce je zcela vědomým činěním -

interview s Jaroslavem Šerých

• Z Vašeho životopisu víme, že jste ukončil AVU aspiranturou v grafické speciálce prof. V. Silovského, přesto jste veřejnosti znám především svojí malířskou tvorbou. Můžete nám říci, jakou úlohu ve Vaší tvorbě hraje volná grafika – vycházíte z jejích možností komornějšího projevu, nebo každá výtvarná idea Vás nutí k užití nejadekvátnější výtvarné techniky, případně vyhovují Vám její možnosti multiplikace díla?

Vystudoval jsem grafické speciálky AVU, nejdříve u profesora Vladimíra Pukla, pak aspiranturu u profesora  Vladimíra Silovského.  Zcela záměrně jsem neměl jakékoli tendence studovat na některé z malířských škol, poněvadž  jsem si vědomě nechtěl jakýmkoli násilným vlivem malířských škol tehdejší AVU rušit ani vrozený cit, ani iluzi svého barevného cítění. Volná grafická vyjádření jsou patrná už v mých juveniliích. Ovšem to, že grafická technika umožňuje, jak říkáte multiplikaci, to pro mne nebylo nikdy podstatné. Ostatně edice mých grafických děl jsou vždycky nízké.

• Doba 2. poloviny 50. let, kdy jste vstupoval na výtvarnou scénu, byla dobou počínajícího „otevírání“ se světu  i navazováním na moderní tradice českého předválečného umění. Sám zmiňujete, že Vás v raném období zaujala zejména osobnost Bohuslava Reynka. Je možné tento vliv připisovat tzv. geniu loci Vašeho rodiště (neboť výrazné osobnosti –  např.V. Boudník, J. Kolář působily v Praze), případně rodinným vlivům (Váš bratr historik umění Jiří Šerých byl sběratelem grafických listů B. Reynka a společně jste tomuto umělci uspořádali v roce 1966 výstavu ve Špálově galerii v Praze), nebo zde sehrálo nejvýznamnější úlohu podobné osobnostní  založení a světový názor?

Doba, o které hovoříte, druhá polovina 50. let nebyla pro mne dobou komunikace se světovou uměnou, ale jakýmsi sestoupením do hloubek vlastního nitra, abych posléze pozvolna otevíral svět zcela svůj. Bohuslav Reynek byl pro mne umělcem mé země, mé Vysočiny, podobné provencalským krajinám s poetikou Jeana Giona,  ale i Henri Pourrata  a dalších literátů a básníků.

Osobnosti, moji přátelé, Vladimír Boudník se svým explosionalismem, ani Jiří Kolář se svým vstupováním do lettrismu mne neovlivňovali, jejich poetika, to nebylo to mé hájemství. Výstavu Bohuslava Reynka jsme s bratrem  Jiřím uspořádali také proto, aby i Národní galerie totohoto hlubokého umělce zaznamenala do svých sbírek. Také spolek Hollar jsem usilovně přesvědčoval o velikosti uměleckého zaujetí pana Reynka a mé snažení nebylo dlouho akceptováno.  Samozřejmě, že duchovní podstata a charakterová ryzost a také krystalická čistota jeho verše mne uchvacovaly. Osudově mne také oslovovalo, že pan Reynek se narodil ve stejný rok, jako můj tatínek, který zemřel v předvečer mých jedenáctých narozenin. 

• Už od svých raných prací vkládáte do přepisů reality vlastní imaginativní a duchovní prožitek. Můžete vyjádřit, nakolik Vás v této době inspirovalo Reynkovo dílo charakteristické schopností nacházet v každodenních prostých motivech křesťanskou zvěst Boží nesmrtelnosti, či spiritualita Vašich děl ( např. Zahrady) nevycházela jednoznačně z biblické symboliky?

Nebyly to prosté každodenní motivy, ale hlubokost přístupu ke tvorbě, jakou měla umělecká duše pana Reynka. Byl jsem ve svém rodinném prostředí vychován jako člověk věřící. Je mi jasné, že „velký třesk“ není dílem nějaké náhody. Rád se dovolám krásné věty Alberta Einsteina, kterého zajisté nikdo nemůže podezírat z nedostatku představivosti a vědeckých vědomostí – „Nejkrásnějším zážitkem je setkání s něčím tajuplným. Je to počátek každého opravdového umění a vědy….“

• Mohl byste se s námi případně podělit o Vaše osobní prožitky, které nejvýrazněji ovlivnily symboličnost a duchovní rozměr Vašeho výtvarného projevu?

Duchovní rozměr mé práce je zcela vědomým činěním. Přináší mně je inspirativní imaginace. Je mým základním lidským principem.

Ukřižování                                               Mezi psem a vlkem

• V grafické tvorbě se v posledních letech věnujete převážně litografii, v níž významnou úlohu hraje oproti kresebné čáře barva. Jaký rozdíl vidíte sám u těchto výtvarných prostředků? Souhlasíte s názorem Leonarda da Vinci, že „ čára není obrysem věci, ale jejím chvěním, jejím vzmachem,“ nebo s vyjádřením Jeana Guittona, že „ barevnou skvrnou a odstíny zachytíme lesk a přepych bytí, ale jeho podstatu a jeho neklid můžeme vyjádřit pouze kresbou“ ?

Mé grafické listy všech technik jsou naprosto založeny na kresbě, notabene litografie kreslím na litografický kámen à la prima, přímo. Ke kameni přistupuji rovnou, tedy bez skici,  jen se svou vizuální představou, ke které jsem soustředěný a mám ji jasnou. Kresba je pro mne základním dějem mé práce i na obrazech. Citáty, které užíváte, jak da Vinciho, tak Guittona jsou nádherné a mému vnímání adekvátní. Kresba sama, tedy kresba kreslená jako skica, je pro mne jako komorní hudba pro skladatele, nejniternější confiteor, vyznání. Mé kresby jsou ve velké většině barevné, jimi se dostávám k prostoru obrazu. Ostatně malíř, když kreslí obrys něčeho, třeba aktu, tak tato čára je ve své podstatě již abstrakce…Své obrazy mám, což je zcela patrné, založené na kresbě.

• Zajímalo by nás též, proč jste víceméně opustil techniku suché jehly a leptu, v níž  jste vytvořil řadu pozoruhodných grafických listů?

Techniku suché jehly ani leptu jsem neopustil, naopak jsem ji užil v mnohých listech určených jako bibliofilie. Protože pracuji na obrazech, měděných deskách, ba i návrhy pro velké nástěnné mozaiky dělám vždycky v originální velikosti, což vyžaduje velké pracovní vypětí, nezbývá mně jednouše pro rytí větších ploten čas…

• Pokud se ještě vrátíme k tvorbě B. Reynka, on sám – básník a grafik v jedné osobě –  pokračoval mimo jiné v úsilí o tvorbu tzv. krásné knihy jakožto celostního výtvarného artefaktu, s nímž započali čeští umělci již na sklonku 19. stol. (např. Z. Braunerová, V. Pressig aj.). Sám jste ilustroval řadu knih a získal v tomto oboru mnoho čestných ocenění. Která z Vašich ilustrací se Vám zdá v tomto směru nejzdařilejší a jak je Vám blízká tvorba autorských knih?                                                                                                             

K výtvarnému doprovodu literatury krásných knih, tedy k bibliofilii, jsem se připravoval už na Akademii. Je to naše, tedy česká, výtvarná doména, ale nebyl to jen Bohuslav Reynek, kdo mne k této činnosti inspiroval. Která z mých ilustrací je nejzdařilejší? To vůbec nemohu říct. Na všech jsem pracoval s maximálním soustředěním a zaujetím, ať to byly ilustrace knih pro děti, nebo doprovod hlavně básnických sbírek. Mohu však říct, že i po letech, když probírám konvoluty ilustrací třeba pro výstavy, tak mám radost, vidím, že jsou opravdu na vysoké úrovni. Tvorba autorských knih mne nezaujala asi proto, že o literární projev neusiluji, mou básnivou doménou je spíš hudba, která mne nesmírně obohacuje. Samozřejmě autorské knihy považuji za hezký prostředek atraktivního a velmi osobitého vyjádření a z mnohých prací svých kolegů a přátel jsem nadšen.  

• Pokud se jedná o Vaši ilustrační tvorbu, významnou kapitolu tvořily Vaše ilustrace pohádek národů Dálného východu vydávané Artií v 70. letech (např. čínské pohádky – Dcera Dračího krále, japonské pohádky – Prodaný sen, Indonéské pohádky aj.), ale i v malířském díle se zmiňujete o inspiraci tvorbou čínského umělce Zao Wou Ki, s níž jste se seznámil na konci 50. let v Paříži. Jeho spontánní malířský projev vychází nejen z metody abstraktního expresionismu, ale i z tradiční čínské kaligrafie s její schopností abstrahování, znakovosti, přírodním pantheismem. Můžete říci, jaký vliv na Vás mělo umění a filosofie těchto starých kultur (např. myšlenky  Lao-c´, představitele čínského taoismu) ?

K ilustrační tvorbě knih pro děti mne do Artie doporučily dvě vzdělané dámy, Dr. Anna a Herberta Masarykovy, které byly informovány o mém studiu a zájmu o kulturu Dálného východu. Znám poklady těchto dávných kultur a vždy jsem je velice ctil a obdivoval. Mé oslnění obrazem Zao-Wou Ki, jmenoval se Požár - spálené stromy, vyjádřené čínskou kaligrafií- byl pro mne radikální impuls k abstraktnímu vyjadřování poetického prostoru obrazu, tedy visuální sféry. Samozřejmě že mne můj zájem o kulturu Východu vedl až k básníku a filosofu Lao-c´, ale nemyslím, že mne ovlivnil, jsem zcela bytostně zakořeněn v tradici evropské, západní, křesťanské. 

• Vaše obrazy z počátku 60. let je možné obecně zařadit do strukturální abstrakce, která využívá vrstvené pastózní malby v kombinaci s netradičními materiály a prvotně vychází z inspirace v informelu a jeho spontánním znakovém nebo gestickém záznamu. Je možné vyjádřit, že jste byl též ovlivněn těmito tvůrčími metodami přejatými ze surrealismu – nebo-li že jste se pro prohloubení inspirace zabýval i zkoumáním podvědomých lidských procesů, případně že jste přímo ve svém díle užíval metody psychického automatismu? 

Mé první obrazové doteky z 60. let jsou zakotveny v informelu, v němž jsem se ovšem nepohyboval „stádně“. Měl jsem už tehdy svůj svět, který je mně vlastní, v žádném případě jsem nebyl ovlivněn podstatou surrealismu, a tedy ani psychickým automatismem. Cítím obrazovou plochu jako tajemství, které má své závislosti na mé imaginaci a má svůj duchovní rozměr.

• Tvorba těchto let s magmaticky působícími erupcemi barevných hmot vyvolává představu kosmu s jeho nejcharakterističtější vlastností neustálé transformace a strukturování matérie; též v dílech, odkazujících k biblickým tématům, převažuje dramatičnost zápasů a symbolika bolestného údělu a utrpení. Může být jejich expresivita a pesimistické ladění chápána v širokém kontextu soudobé společenské situace, případně vlivu existencialistické filosofie a literatury (Jaspers, Sartre, Camus), který k nám v té době pronikal – je možné tato ovlivnění blíže vystopovat?

Výtvarná sdělení jsou jaksi předurčeným zápasem s hmotou -  například i lazurní malba Josefa Šímy a jeho hledání světla je odhalováním substance hmoty.  V mé tvorbě myslím nepřevažuje bolestný úděl a utrpení. Samozřejmě, že jsem se některými dramatickými obrazy vázal čistě na své subjektivní zážitky, případně i bolesti; je to asi tak, jako když Bedřich Smetana napsal svůj kvartet, v němž prostupuje bolest nad smrtí dcerušky,  nebo když Gustav Mahler nechává vyznít svá traumata. A musíme vědět, že doba, ve které jsem se etabloval, byla pro mne doba velkého sociálního temna. Nikdy ovšem jsem se nevracel a záměrně neevokuji například dobu největšího morálního propadu lidstva, kterou jsem žil a pamatuji, mám na mysli 2. světovou válku. Obrazovou plochu nedávám všanc tragickým prožitkům, neboť vím, že připomenutí negace opět budí negaci a to není má umělecká touha.

Neprolínal jsem se nikdy s existenciální filosofií Sartrovou,  ale  Jaspers a jeho spirituální rozměr mne oslovil. V posledních letech mně zaujala filosofická a teologická pojednání Hanse Urs von Balthasara, mohu říct, že on je doménou mého duchovního prostoru.  

• Na počátku 80. let dochází ve Vaší malbě k zásadnímu obratu – vznikají tzv. „bílé obrazy“ lyrické abstrakce, které preferují barvu a zejména její světelné kvality a vedou tím k dematerializaci  a zduchovnění obrazu. Je možné říci, že jejich metafyzika je zakotvena v novoplatonismu a vychází zejména z metaforické úlohy světla pro vyjádření duchovních skutečností. Má tento formální zvrat nějaké osobní a vnější příčiny, nebo se jedná jen o obsahově formální logický vývoj díla?

Říkáte to velmi přesně. V obraze Předěl života,  je z roku 1979,  jsem si ve vytváření jeho horní poloviny uvědomil, že mé další představy se budou transformovat do plochy převážně bílé, abych pozvolna uchopoval světlo, a tím i naději. Je to zajisté touha po metaforické úloze světla, jak jste to nazvala, je to pro mne logicky vývojová cesta, další duchovní vývoj paraboly mého života.

• Jistě sledujete jako náš přední výtvarný umělec vývoj moderní umělecké tvorby. Můžete říci, jak hodnotíte současné umělecké tendence a které z nich jsou Vám nejbližší?

Jsem přesvědčen, že tendence konceptuální má možnost splnit a nějak pojednat víceméně každý, kdo o to usiluje a kdo má nějakou představu o prostoru.  Viděl jsem v galeriích světa mnoho i nezdařených pokusů, a to již v šedesátých letech na Pařížském bienále mladých. Nikdy mne tyto sekvence nezaujaly. Asi i z toho vyplývá mé přiznání, že bezbřehý svět postmoderní je pro mé chápání života a světa  zcela nepotřebný, tak jako je v těchto tendencích skoro nepotřebné slovo radost a naděje. Mne prostupuje neustále a čím dál více úžas z celého velikého zázraku života, z velkého tajemství světa…

Při příležitosti výstavy Záznamy úžasu v Českém muzeu výtvarných umění v Praze kladla autorovi otázky Hana Aulická