Když roku 1907 Edvard Munch poprvé spatřil některé dřevoryty Karla Schmidt-Rottluffa, svůj šok vyjádřil slovy: „Bůh nám pomáhej! Máme před sebou těžké časy.“ Jeho předpověď se splnila: Munch musel cítit tlaky a krize počátku 20. století, které byly v těchto dřevorytech tak silně vyjádřeny a předvídány. Další den řekl Munch, stále ještě pohnut grafikami tohoto mladého umělce, jemuž v té době bylo jen 23 let: „Na tyto práce jsem myslel celou noc. Vskutku jsou velmi dobré.“

Historik umění a básník Wilhelm Niemeyer (1874-1960) později – v jedinečném slovním spojení – našel výraz pro popsání zápalu a radikálnosti díla Schmidt-Rottluffa, které Muncha tak zneklidnilo: Flächenwucht - „úder povrchem obrazu“. Niemeyer poprvé ukázal svůj zájem o práci Schmidt-Rottluffa roku 1910, kdy ho vyzval k namalování obrazu pro výstavu Sonderbund Westdeutscher Kunstfreunde v Düsseldorfu, kde Niemeyer působil jako lektor na umělecké akademii. Byla to průlomová výstava, která poprvé v historii kombinovala velké množství prací německých expresionistů s prácemi francouzské avantgardy. Niemeyer později malbu koupil a stal se Schmidt-Rottlufovým nejhorlivějším příznivcem.

Roku 1911 Niemeyer – nyní lektor na Kunst- gewerbeschule v Hamburku – navštívil umělce v Dangastu v severním Německu. Schmidt-Rottluff zde trávil už od roku 1907 každé léto spolu s s Erichem Heckelem. Pracovali a malovali zde v rovné a otevřené krajině u Severního moře pod širým nebem. A byla to právě tato doba, kdy musel Niemeyer začít budovat to, z čeho se později stala jedna z nejskvělejších a nejrozsáhlejších sbírek děl Karla Schmidt-Rottluffa, jaká kdy byla shromážděna. Obsahuje malby, grafiky a dekorativní umělecké objekty (viz 212-216). Pozdější návštěvník Niemeyerova bytu v Hamburku na ulici Hartwicusstrasse takto popsal, co tam viděl: „Kdokoli kdykoli vstoupil do tohoto bytu […] měl šanci zažít tu sílu působení obrazů. Tmavá chodba vedla do bytu se třemi rozlehlými, elegantně zařízenými pokoji. Ze stěn, které byly vymalovány světle šedou, perleťově šedou a tmavě zelenou barvou zářily ty nejkrásnější z raných prací Schmidt-Rottluffa, jaké se kdy podařilo shromáždit v soukromé sbírce.“ (Wietek, Schmidt-Rottluff in Hamburg und Schleswig-Holstein, p. 14 ff.)

V Dangastu roku 1909 začal Schmidt-Rottluff intenzivně pracovat se dřevorytem, „nejprimitivnější“ a bezprostřední grafickou technikou, ke které v příštích desetiletích upne většinu svého úsilí a v níž jeho umění získá svůj rozhodující a přetrvávající výraz. (Wietek, Schmidt-Rottluff Graphik, S. 41). Schmidt-Rottluffova umělecká díla – jeho malby, kresby, litografie a rytiny – byly efektivně utvářeny a inspirovány právě technickými a kompozičními potřebami dřevorytu, monumentalitou v něm obsaženou a jeho náchylností ke změnám. Pokaždé, když se v jeho práci projevil nový vývoj, jeho první symptomy je možné najít v dřevorytu a je to bezpříkladná velkorysost Niemeyerovy sbírky, která nám umožní sledovat tyto změny krok za krokem.

Některé s nejranějších, ručně tisknutých dřevorytů, které předcházely přátelství těch dvou, jsou představeny ve sbírce, včetně Dangast (S. 8) a Strandkörbe (S. 10). Další z těchto raných dřevorytů, Paar (S. 18), je jedním z prvních umělcových aktů, námět, který upoutá pozornost umělců z Brücke, jako v těchto letech žádný jiný. O dva roky později vytváří Schmidt-Rottluff své nejlepší interpretace tohoto tématu v dřevorytu Akte auf Teppich I & II

(S. 73 & 74, ill.).

Tyto akty a monumentální a velmi abstraktní krajina, jako Weg mit Bäumen (S. 69, ill.), nebo pozdější Dorfstrasse mit blühenden Kastanien (S. 248, ill.), vedly Gerharda Wieteka učinit závěr, že „dřevoryty Schmidt-Rottluffa patří mezi nejpřesvědčivější výtvory expresionismu jako takového.“ (Wietek, Schmidt-Rottluff Graphik, S.)

Nejranější grafiky této sbírky je možné najít ve skupině 47 litografií, včetně osmi z třinácti vytisknutých v drážďanském Kunstanstalt roku 1906 – vzácné doklady umělcových začátků. Mezi lety 1908 a 1911 vytvořil Schmidt-Rottluff sadu litografií, postupně tištěných z jednoho kamene, do kterého tu a tam něco přikreslil, vytiskl několik ručních výtisků a pak námět zase vymazal, aby mohl kámen použít pro úplně novou kompozici. Výsledkem jsou tyto mimořádně vzácné litografie, které zahrnují také jeho nejspontánnější práce, včetně temného a zádumčivého portrétu Alter Sandhändler (S. 43, ill.), nebo úžasně lehkého díla Mädchen auf Decke (S. 76, ill.), akt v nejlepší Brücke-tradicí, ve které Schmidt-Rottluff vytvořil většinu plynulosti litografického média.

Sbírka také obsahuje některé z raných rytin a suchých jehel, včetně té jeho úplně první z roku 1907. Zpočátku se zdá, že se Schmidt-Rottluff cítí nejistý v médiu a opuštěný - až do roku 1915, kdy vytvořil zásadní a ostré práce, jako Badende (S. 13, ill.), nebo Egypterin (S. 17, ill.). V době, kdy se těmto prácím kritikové posmívali jako „chaotickým“ a nesrozumitelným pro lidi s „normálníma očima“ a kdy je umírněnější pozorovatelé nazývali „zmatenými, nejasnými a nedokonalými“, v této době musel Niemeyer projevit velkou odvahu a svobodomyslnost, aby tyto práce shromáždil. (Citováno v: Wietek, Schmidt-Rottluff in Hamburg und Schleswig-Holstein, S.75 f.)

Sbírka se uzavírá prácemi z roku 1921, kdy je jasně patrná nejužší spolupráce mezi umělcem a sběratelem. Schmidt-Rottluff se také podílel na vzhledu expresionistického časopisu Kündung (ill.), který Niemeyer spolu s Rosou Schapie vydával a namaloval také portrét svého mecenáše (který je nyní umístěn v berlínské Národní galerii). Tento portrét také přetvořil na dřevoryt. Bohužel, shodou špatných okolností Niemeyer portrét odmítl a jejich přátelství tak skončilo náhle a v hořkosti. Svůj zájem pak Niemeyer obrátil k Franzi Radziwillovi, jehož dílo podporoval a schraňoval se stejnou intenzitou a zápalem.

Niemeyerova sbírka však nebyla jen tak nahromaděna – byla výsledkem desetiletého přátelství mezi umělcem a sběratelem. Každá objednávka byla doprovázena dlouhou a rozumnou konverzací mezi dvěma inteligentními a zapálenými osobnostmi. V Dangastu i Hamburku měl Niemeyer možnost sledovat Schmidt-Rottluffovu tvořivou sílu z první řady, pozoroval umělce při vyřezávání, rytí, kresbě a tisku a vybíral si list po listu, co zařadí do své sbírky. Díky těmto okolnostem byl schopen vytvořit sbírku, která je sama o sobě kreativním výkonem a uměleckohistorickým dokumentem nejvyšší důležitosti. Sbírka přežila doby perzekucí jako „zdegenerované umění“ a přežila i destrukci 2. světové války. Dnes je tedy unikátním svědectvím Wilhelma Niemeyera coby mecenáše a Karla Schmidt-Rottluffa jako jednoho z velkých grafiků 20. století.

(překlad M.Kubík, zpracováno podle tiskového zpravodajství aukční síně CHRISTIE´S)