Jiří Balcar, Dekret II., 1960

Lettrismus a jeho předchůdci

Výstava nazvaná Lettrismus a jeho předchůdci bude v Galerii moderního umění v Roudnici n.L. přístupná v době od 11. září do 23. listopadu tohoto roku. Pod cizím názvem lettrismus se skrývá české umění šedesátých let, kdy umělci začali na obraze uplatňovat písmo v jiném významu, než jak je běžně používáno a jak jsme s ním zvyklí se setkávat v denním kontaktu.

Toto umělecké hnutí se zrodilo ve Francii a jeho otci byli převážně básníci – do výtvarného umění se dostalo až druhotně. Inspirovali se jím i čeští výtvarní  umělci, protože si uvědomovali, že skýtá netušené možnosti, se kterými dosud malíři běžně nepracovali.

Paralelně s výtvarnými projevy, a možná o jeden krok dříve, začala i u nás, hlavně díky Jiřímu Kolářovi a řadě dalších, vznikat poezie, která reagovala na francouzské vzory. Z veršů vymizel původní smysl slov a jednotlivé litery nebo jejich shluk, případně jednotlivá slova bez logické vazby k něčemu přímému, se rozprostírala na vymezené ploše papíru a pokryla ji často tak, že jejich uskupení bylo spíše výtvarnou než básnickou záležitostí.

I když díky Kolářovi dostal český výtvarný lettrismus zcela specifickou podobu, brzy se k němu přidružili i další umělci. Nenavázali však na něj tak, aby bylo možné jej pokládat za vůdčí postavu skupiny. Pracovali samostatně, lettrismus přijali za vlastní a razili si k němu svou cestu.

S Kolářem na začátku šedesátých let úzce spolupracoval Ladislav Novák z Třebíče, oba se vzájemně inspirovali, posílali si k posouzení své výsledky, hledali, jak by v době, kdy byly kontakty se západním světem řídké, vytvářeli důstojný pandán k evropskému umění a vnesli do něho nové impulsy.

Ze zažehnutých jiskérek se rozhořel oheň, a i když pro řadu umělců zůstal lettrismus jen dílčím problémem, pro jiné se stal životním zaujetím, protože si uvědomovali, že nabízí možnosti nevyčerpatelného rozsahu a významu, které nelze obsáhnout v krátké době.

Proto nebylo používání písma ve výtvarném díle pouze krátkodobou záležitostí a předmětem zájmu výtvarníků, kteří se sešikovali pod heslem lettrismu, ale i těch, kteří přišli po nich. Například pro konceptualisty byla slova téměř hlavním programem, i když vycházeli z jiných předpokladů než lettristé.

Stoupenci lettrismu přijali několik východisek. Jiří Kolář se věnoval poesii a respektoval  původní význam lettrismu. Mimo to tvořil obrazy i objekty, složené z trhaných úryvků tištěných stránek knih tak, že slova či jejich části dohromady nedávaly smysl. Ten se vyjevil až po dokončení díla. Na jiném pólu vznikalo dílo Jiřího Balcara, ať již se jednalo o obrazy nebo o grafiky. Písmo se na nich vyskytovalo jen zástupně, nebylo hlavním motivem a bylo tak nečitelné, že připomínalo ohlasy jiných kultur. Doprovázelo děj, ale nebylo k němu vodítkem. Zcela jinak vnímá litery Eduard Ovčáček, pro nějž jsou nejen znaky, které podléhají své vlastní kráse, ale používá je zároveň jako důsledný výtvarný prostředek, s jehož pomocí vytváří svébytné obrazy.

                       Kamil Lhoták, Alice, 1946

Mezi těmito hranicemi se odvíjí roudnická výstava. Různých nuancí je řada již proto, že se jedná o dílo téměř tři desítek umělců. Protože se výstava neomezila jen na šedesátá léta dvacátého století, ale všímá si i předchůdců, je její rozpětí poměrně široké, koncentrované do tří okruhů.

V prvním je připomenuto dílo umělců ze začátku dvacátého století – Josefa Váchala, Františka Bílka, Felixe Jeneweina a dalších, pro něž bylo písmo nedílnou součástí výtvarného projevu. Ve druhé skupině jsou připomenuti kubisté, které již lze pokládat za skutečné předchůdce lettristů. Jejich pozdější následovníci, kam v prvé řadě patří Kamil Lhoták, vnímali současný svět i přes jeho reklamní poutače, které začaly určovat tvář moderní společnosti.

Roudnická výstava si všímá proměny úlohy písma nejen ve výtvarném umění, ale jeho prostřednictvím i v životě.                                                   Miroslava Hlaváčková