Museum of Contemporary art

Washington/USA

Stavy a varianty: Tisky Jaspera Johnse

National Gallery of Art Washington

11.března 2007-3.září 2007

Na První lepty ,Druhý stav proslulého umělce Jaspera Johnse (narozen 1930) je zaměřena tato výstava, která návštěvníkům představuje 63 prací z let 1960 – rok, ve kterém Johns vytvořil první grafiku-až po rok 1982. Mnohé jsou znalecky ověřeny a opatřeny umělcovým popisem průběhu tvorby.Johns se zaměřuje na znázornění 6 motivů – pivní plechovky, malířské štětce, vlajka, žárovka, baterka a čísla od 0 do 9 – reprezentují litografii, lept, obrazový tisk, monotyp a reliéf. Dvě díla pocházejí ze sbírky National Gallery of Art a ostatní jsou zapůjčeny autorem. Dílo Jaspera Johnse reprezentuje důležitý průlom v umění poloviny 20.století, v období radikální změny amerického umění.Témata rozvíjená v první polovině kariéry budou poprvé vystaveny jako celek, který nabídne možnost srovnání. V roce 1954 při pokusu o zcela nový začátek, Johns zničil všechna díla do této doby vytvořená. Chtěl začít znovu jako umělec a hledat nové směry z abstraktního expresionismu. V několika řadách maleb a práce na papíru, Johns redukoval uměleckou tvorbu na quasi mechanický proces sériové výroby.Tyto techniky a postupy ztělesňují čtyři časté motivy: terč, „vynález“, šablony s názvy barev a otisky těla, které mohou být zobrazovány samostatně nebo spolu v různých kombinacích, často jako vlajka nebo číslo.

Jasper Johns Přes 50 let tvorba Jaspera Johnse v základech ovlivňuje umění Spojených států i Evropy. Johns se narodil v Augustě, Georgia v roce 1930 a vyrost v Jižní Karolíně.Tři semestry navštěvoval Universitu Jižní Karolíny, po té se v 19 letech přestěhoval do New Yorku, kde krátce navštěvoval uměleckou školu zaměřenou na reklamní tvorbu. Po službě v armádě, včetně pobytu v Japonsku, se v roce 1953 vrátil do New Yorku, kde se dobře uchytil jako umělec. Spolu se současníkem Robertem Rauschenbergem, je Johns jedním z nejznámějších a nejdůležitějších amerických malířů poválečné éry a jeden z největších žijících amerických malířů vůbec.Je označován za jednoho z nejlepších grafiků 20.století, který dokázal tvořit kresby stejně jako tisky. V roce 1950 se v New Yorku Johns setkal s Johnem Cagem a Merce Cunninghamem, s kterými spolupracoval, produkovali potřeby pro divadlo a film.Johnsova práce na plátně a papíru z tohoto období, často jeden motiv na monochromatickém pozadí, má velkou historickou hodnotu. Později jaho práce získává komplexnost, i když je částečně autobiografická. Rozvoj abstraktní malby a kresby jsou významným příspěvkem Jonhse k umění poloviny minulého století. Jasper Johns je držitelem několika cen a vyznamenání, v roce 1988 byl uveden mezi členy Americké akademie umění a písma a ve stejném roce obdržel zlatého lva – hlavní cenu na benátském Bienále. Johns žije střídavě v New Yorku, Connecticutu a Francouzské západní Indii.

Montreal/Kanada

Pellan:Tisky

Montreal Museum of Fine arts

Michal and Renata Hornstein Pavilion

8.prosinec 2006 – 13.květen 2007

U příležitosti stého narození Pellana (1906-1988) představuje muzeum 72 tisků, některá budou vystavena poprvé, většina byla darována muzeu v roce 2005 Madeleine Pellanovou. Výstava zahrnuje také množství kreseb, koláží a maleb, které sloužily jako výchozí body pro grafickou tvorbu. Při pohledu na Pellanovy tisky je zajímavé si uvědomit, že většina jich je milně považována za lidové. Ačkoliv nebo možná protože Pellan se snažil přiblížit grafiku pohledu veřejnosti (včetně toho, že pověřil Guilde graphique realizací a vydáváním grafik za rozumné ceny), tento jeho přístup nebyl nikdy podroben hlubšímu zkoumání.Zatím žádná výstava – s výjimkou výstavy z roku 2005 v Maison des arts de Laval- se nezaměřila na Pellanův důkladný přístup ke grafice, i když 75 prací je zahrnuto v krásných vydaných albech. Je to příležitost rozšířit naše znalosti o Pellanovi. Poprvé se seznámil s grafikou v kolem roku 1960, zhotovil několik tisků na hedvábí především s Éditions Markgraph pro potřeby Art Gallery of Ontario.Ale začátkem sedmdesátých let začal pracovat jako uznávaný grafik. Spojil se bratry Richardem a Sergem Lacroixovými, známými montreálskými tiskaři. Pod jejich vedením vydala Guilde graphique na třicet nových tisků, včetně krásné série kostýmů pro „Dvanáctou noc“ realizovanou Pellanem v roce 1946 a “Les Polychromées,”představení, které se skládalo z projekce kreseb na bíle oblečené modely. Díky spojen s Guilde graphique byla konečně v roce 1962vydána i série „Santa Claus“, podle ní měla být vyrobena vánoční přáníčka, ale projekt se nikdy v plné míře nezrealizoval, nenašel se nakladatel. Kolem roku 1980 vydal Pellan dvě alba s básníkem Claudem Péloquinem. V roce 1981 realizoval 6 leptů pro nepublikovaný text Péloquina Le Cirque sacré. V následujícím roce složil básník umělci hold, následovala 6 dalších leptů pro sbírku Delirium Concerto. Přímo pro dílo Six fleurs byl vytvořen mědiryt v roce 1981, jinak Pellan všechny své tisky odvozoval z maleb, kvašů, koláží a kreseb. Ačkoliv několik ranných tisků je reprodukcí originálu, většina děl je interpretací a transformací předchozích umělcových prací.Přeformuloval  obraz, změnil velikost, barvy to vše pro potřeby seriografie. Jak vysvětluje Madeleine Pelland, „ Jeho cílem bylo, aby barvy vynikly aby nás omámily.“ Jak dosahoval cíle, případ od případu, od originálu k tisku? Co dělá Pellanovy grafiky tak výjimečnými? Nyní představuje muzeum všechny jeho tisky pohromadě, veřejnost může hledat odpovědi na tyto otázky.

Madison, WI / USA

Mezinárodní barevný dřevořez. Japonsko, Británie a Amerika na začátku 20.století

Chazen Museum of Art

Brittingham Galleries VI

9 .prosince 2006 – 25.února 2007

Kolekce barevných dřevorytů Chazenova muzea je základem výstavy zkoumající vzájemné ovlivňování mezi japonskými, britskými a americkými umělci na počátku 20.století. Návštěvníci mohou spatřit podobnosti v tvorbě umělců těchto tří zemí, dřevořez vytvořil na krátkou dobu mezinárodní styl. Barevný dřevořez nebyl v Británii ani Americe ničím novým,  když se v 19.století začaly z Japonska dřevořezy dovážet.Svěží barevnost, jednoduchost materiálu a odklon od tradiční kompozice uchvacovaly západní umělce stejně jako veřejnost.

Ve Francii se nadšení pro vše japonské říkalo Japonisme a ovlivnilo umělce jako Toulouse Lautrec a Henri Riviére. Rovněž japonské publikum a umělci byli zaujati možnostmi západního umění, které bylo celkem dostupné na konci 19.století.Umělci jako Hiroshige II vytvářeli obrazy cizinců a představovali si jak vypadají americká města. Nicméně na začátku 20.století,se umělci nespokojovali jen s představou, jak to na druhé straně světa vypadá. Narůstal počet umělců cestujících mezi kontinenty, viděli vše, učili se navzájem.Z Ameriky Arthur Wesley Dow a Bertha Lumová cestovali do Japonska, aby se naučili techniku barevného tisku z dřevěného bloku. Z Japonska se na cestu vydali Hiroshi Yoshida, Mokuchu Urushibara, a Ohara Shoson, aby studovali západní styl zobrazování a také systém mecenášství. Jak umělci cestovali, triky a technika barevného dřevořezu začínala být stále rozšířenější a grafice se dostávalo uznání.Ve stejné době kdy začal na západě psát dřevorytec o své technice, japonští nakladatelé jako Watanabe začali vážně hledat odbytiště pro tisky mimo Japonsko. Vynořila se některá důležitá témata. Krajina, scény z přírody, poptávka po grafikách starobylé architektury byla mnohem vyšší než po obrazech moderních měst, zvířata byla oblíbenější než lidské postavy. Krása idylických obrázků lákala mezinárodní publikum.

Umělci si vybírali co potřebovali, rozvíjeli techniku, náměty a styly vlastním způsobem, z toho vyplývala rychle se rozšiřující nabídka a  závazky vůči umělcům předchozí generace.Nekteří západní umělci jako anglický grafik John Platt a americký grafik Luigi Rist přejali japonskou techniku, ale dali jí vlastní styl. Výstava představuje proces sbližování, kdy se umělci z rozličných zemí učili od sebe navzájem a přesto každý našel cestu vlastní .

Palm Springs, CA / USA

Palm Springs Desert Museum

Roy Lichtenstein - tisky 1956–97. Ze sbírky Jordana D. Schnitzera a jeho rodinné nadace

9.prosinec 2006 – 11.březen 2007

Výstava představuje 77 tisků pokrávající široké období kariéry Roy Lichtensteina – od jeho proto-popartových děl zhotovených v roce 1956 až po tisky vytvořené těsně před smrtí v roce 1997. Narodil se v New Yorku v roce 1923, Lichtenstein začal s grafikou už jako student na Státní univerzitě v Ohiu v roce 1948.Do rodného New Yorku se vrátil v roce 1960, v době kdy pop-art poprvé vstoupil na scénu.V krátkém čase se stal jedním z nejuznávanějších tvůrců pop-artu, jeho malby přejaly vzhled a témata masmedií. Ačkoliv nejznámější jsou jeho komiksové náměty Lichtenstein si vybíral i náměty z oblasti portrétu, zátiší, krajiny, abstrakce a moderní historie vše s břitkým, jasným vzhledem !Lichtenstein“ – základní barvy, šablony, pruhy a jasné kontury. Nebyl největším pop-artovým stylistou, ale byl jedním z nejdokonalejších grafiků všech dob.Během svého života vytvořil přes 150 jednotlivých grafických cyklů, pracoval se všemi grafickými technikami. Díky tomuto zápalu v průběhu celého půlstoletí znamenal neslýchaný nárůst produkce a uznání grafiky.Jeho příspěvek k rozvoji grafiky nebyl náhodný, jeho představivost a technická vynalézavost mu umožnily v průběhu těchto zlatých roků rozvíjet schopnosti. Jeho díla patří mezi nejtypičtější  obrazy 20.století.

Los Angeles / USA

Picassův největší tisk: Minotauromachy ve všech stádiích

Los Angeles County Museum of Art

16. listopad 2006 – 25. únor 2007

The Los Angeles County Museum of Art (LACMA) představuje Picassův největší tisk:Minotauromachy ve všech stádiích, vznik mistrockého díla Pabla Picassa Minotauromach (1935). Poprvé je v USA vystaveno pohromadě všech osm leptů, výstava zahrnuje sedm stádií tisku, plus dalších sedm ručně kolorovaných. Výstava reprezentuje jediný existující soubor Minotauromachy. Výstava nabízí jedinečnou příležitost sledovat proces Picassovy tvorby od jednotlivého návrhu po odvážný závěrečný bohatě barevný tisk. Výstavu pořádá Los Angeles County Museum of Art, kurátoři: Stephanie Barron, moderní umění, a Kevin Salatino, tisky a kresby. PABLO PICASSO (1881–1973) dosáhl mistrovství ve všech mediích v nichž tvořil: malba, sochařství, kresba, tisk a keramika. Od jeho ranných prací z přelomu 19.století až k jeho závěrečné produkci o sedmdesát let později, jeho úžasné životní dílo se stalo definicí moderního umění.Grafika zaujímala přední postavení v Picassově tvorbě během celého života, byl jedním z nejplodnějších grafiků všech dob.Rozpolcený mezi nevydařeným manželstvím s první ženou Olgou Koklovou a vztahem s mladou milenkou Marie-Thérèse Walterovou, přestal Picasso kolem roku 1935 malovat. Věnoval se raději grafice a poezii. Křehká rovnováha existující mezi Picassem, jeho ženou a jeho milenkou se zhroutila v červnu 1935, když Olga odhalila těhotenství Marie-Thérése. Krátce před tímto odhalením,které Picasso popsal jako „nejhorší období v mém životě“, pracoval na Minotauromachy. Velké, ambiciózní lepty Minotauromachy jsou plné Picassova osobního symbolismu. Siluety proti moři a obloze, Minotaur s býčí hlavou (Picassovo alter ego ve třicátých letech) přichází s roztaženými pažemi k mladé dívce (někdy považována za Marii-Thérése), která klidně hledí do jeho tváře, v edné ruce drží zapálenou svíci a v druhé kytici. Minotaurova gesta a chování jsou tradičně vykládány jako hrozby, vypadá jako by se chránil před světlem svíce.Mezi dívkou a zvířetem, se vzpíná vystrašený kůň, vnitřnosti vyhřezlé z rány na břiše (pravděpodobně způsobené Minotaurem). Za zády koně je zhroucená v bezvědomí polonahá matadorka (snad těhotná a nepochybně inspirovaná Marii-Thérése (drží napřažený meč mezi Minotaurem a koněm. Vzadu na levé straně vousatý muž (který může představovat Picassa), sleduje tuto scénu z žebříku opřeného o stěnu, dvě mladé ženy s holubicemi vše chladně sledují z okna kamenné budovy.

"Minotauromachy" (což doslovně znamená "Minotaurova bitva") spojuje dvě oblíbená Picassova témata: Minotaura (bytost z řecké mytologie s býčí hlavou a lidským tělem) a býčí zápas. Minotaur je častá postava na Picassových grafikách kolem roku 1930, zosobňuje vnitřní konflikt umělcovy osobnosti, vnitřní zmatek. V Minotauromachy přes všechny vysoce osobní témata a motivy, Picasso vytvořil univerzální, nadčasovou alegorii dobra a zla, násilí a nevinnosti, utrpení a spásy.

O dva roky později převedl velkou část grafik do velké murální malby – Guernica – rozhořčená odpověď na španělskou občanskou válku.Výstava ukazuje vývoj od hrubé koncepce ke konečnému naplnění jako jednotlivá filmová políčka tvořící celý film.

PICASSO VYTVOŘIL FINÁLNÍ KOMPOZICI Minotauromachy během několika týdnů, od března do května 1935. Kolekci tvoří sedm „fází“ díla. Po kompletaci tisku, následovala příprava na samotný tisk celé edice, počet výtisků se pohyboval okolo padesáti. Picasso měl měděné pláty „ocelý-navrh“ proces, při němž se tenká vrstva elektrolyticky pokovovuje polevou ocele je užíván k ochraně povrchu desky během celého tisku. Ocelový povrh zmenšuje vibrace při tisku, všechny obrazy této sady, vyjma sedmi kolorovaných, jsou pokovovány. Pouze tisky 1-6 a 31-31 existují ze závěrečné edice, samozřejmě Picasso sám nevěděl kolik tisků bylo přesně vytištěno.

I.Ačkoliv jen světle vyrytá, většina kompozice je už připravena. Obrysy jsou načrtnuty i se základním stínováním a modelací. Jen některá místa jsou tmavá ( kyselinová koupel vypálí části měděné desky, vytvoří linie, které budou nakonec vybarveny): včetně Minotaurovy hřívy, pravé ruky a paže, pláště, vlasů a květiny stojící dívky, interiér za oknem a některé kousky země a oblohy. V této scéně má stojící dívka tmavé vlasy a nemá klobouk. Centrální osu tisku tvoří budova v pozadí, chybí zeď kam Picasso ve stadiu IV. pod žebřík napsal "Paris—Samedi 23 mars XXXV" (Paříš—sobota 23. března [19]35).

II.Mnoho tisků mělo levou polovinu tmavou, zvlášt budova a stojící dívka se svící byly tmavé.

Minotaurova raváruka byla také tmavá, stejně jako hlava a tělo koně. Mnoho detailů a horizontální linie u stojící dívky ( jejíž tvář je nyní tmavá šrafováním) a kůň a matadorka jsou plně obtaženy a vymodelovány, tak jako ženy v okně a interiér za nimi. Hotovější hlava koně je nyní bléže finální verzi. Vousatý muž a tělo Minotaura zůstávají stále ve světlých kontůrách.

III.Tisk je celý černý, jak Picasso pokračuje v práci na desce – přibývá linií, pracuje s rydlem a škrabkou, nechává desku v kyselinové lázni delší dobu, „vyžere“ hlubší rýhy. Tmavá tonalita sjednocuje celou kompozici.Stojící dívka má nyní klobouk. Její vlasy jsou stále černé, ale tvář je světlá. Vousatý muž na žebříku je plně nakreslen, potlačuje otevřená ústa z předchozího stádia, jeho tělo je více vymodelováno, stejně tak krk a nohy koně. Minotaurova hlava má více detailů, má už pevný základ.Obloha, mraky, déšť v pozadí je lépe definován.Tvář matadorky je světlá. Zeď o kterou je opřen žebřík je už jasně určena liniemi.

IV.Dochází k posunu, lept je nyní celý, tmavý, sytý a více sjednocený. Celá deska je nyní hluboko vyleptána, navíc zpracována rydlem a škrabkou. Původně jasné detaily začínají být obtížně čitelné.Budova se vzdaluje zdi, na pravé straně se objevuje poprvé.Země dostává jasný tvar.   Obloha vypadá hrozivěji než v předchozí fázi. Tři tmavé linie (pravděpodobně chyba při tisku) procházejí nohama stojící dívky a dolní částí žebříku. Kůň, matador, Minotaur jsou více vymodelováni, nápis dole vlevo byl překryt šrafováním.

V.Tisk je ještě tmavší  a sytější než v předchozí fázi. Kontrast světla a tmy, šerosvit, které budou nakonec charakterizovat pravé a levé poloviny obrazu, ještě nejsou zcela patrny.Plamen svíce je zřetelnější a prostor pod pravou Minotaurovou rukou je osvětlen silným světlem. Stínování okolo dvou žen v okně zesílilo, nyní jsou ponořeny do tmy, jejich dřívější jasnost je pryč.

VI.celý tisk se projasňuje, výsledné šedé tony převažují. Vlasy stojící dívky, klobouk jsou teď světlejší a čitelné.Aureola okolo svíčky je jasnější. Hlava Minotaura a jeho pravá paže byly změkčeny, poněkud se umírnila jasná linie svalů a prostor pod paží je jasně světlý.Dvě ženy a holubice jsou jasné, extrémní tmavost předchozího stádia byla potlačena. Stěna budovy je světlejší, zvlášť pod Minotaurovým rohem.Linie vymezující oblohu je spojitější, mraky a déšť jsou méně hrozivé. Tmavé šmouhy přes dívčiny nohy zcela zmizely.

VII.tento obraz byl kolorován  „à la poupée „ (doslovně "s panenkou," technika která používá uzlík ve tvaru panenky tím se nanáší inkoust na vyryté linie desky, po té je povrch pečlivě utřen, aby na nem nezůstaly barevné šmouhy). Picasso vytiskl ještě jednu tisk Minotauromachy barevně (nyní v Picassově muzeu v Paříži). Zde použil červenou(na Minotaurův plášť, matadorčinu šerpu a některé květiny v kytici), růžovou (na tělo Minotaura, vousatého muže na žebříku, stojící dívku a dvě přihlížející ženy), červeno-hnědou (země, Minotaurova hříva a dlouhá paže), žlutou (plamen svíčky, některé květiny, šaty přihlížející ženy vlevo) a modrá (obloha, moře, šaty stojící dívky).

Boston/USA

Michael Mazur: Umění tisku

Museum of Fine Arts, Lower Rotunda

16.prosinec 2006 – 31.květen 2007

Výstava 25 děl, vytvořených od konce padesátých let do současnosti, jsou darem malíře a grafika Muzeu of Fine Arts. Michael Mazur daroval MFA sbírku zhruba 400 prací. Přehlídka reflektuje neuvěřitelnou šíři stylů, od expresivní figurace až po lyrickou abstrakci.Mezi nejčastější náměty patří lidská postava a krajina.Výstava představuje výběr z darované sbírky a umožňuje sledovat vývoj myšlenek a postupů Michaela Mazura v průběhu 50 let tvorby. Mezi vystavenými díly je i panoramatický triptych Wakeby Night, Mazurův nejambicióznější a nejpoetičtější tisk, typické je nekonvenční spojení několika grafických technik: litografii, dřevořez a monotyp.

USA/ Portland  

FRANCISCO GOYA: LOS CAPRICHOS v Portland Art Museu

 Portland Art Museum

16.prosince 2006 – 25.února 2007

Cyklus 80 černobílých leptů Los Caprichos od španělského umělce Francisca José de Goya y Lucientes (1746-1828).Los Caprichos patří mezi grafické série, které nejvíce ovlivnili západní umění a nejen umění svým satirickým a přímým pohledem na španělskou společnost 18.století. Skvělé první vydání kontroverzních leptů z roku 1799 je jedním ze čtyř souborů,které přímo od Goyy získali vévoda a vévodkyně z Osuny .Jako dvorní umělec španělské královské rodiny dosáhl Goya uznání jako portrétista i jako malíř náboženských témat.Později ve svém díle nabízí stále temnější a cyničtější pohled na svou současnost i na ty, kteří podporovali jeho práci.Tajemné a kontroversní Los Caprichos vznikli v době společenských represí a ekonomické krize ve Španělsku.Ovlivněn myšlenkami osvícenství, Goya analyzuje životy lidí, jejich utrpení ve špatných sociálních poměrech a vliv pověr i předsudků. Los Caprichos byli vášnivou deklarací, řetěz utrpení by už měl být přeseknut v zájmu vítězství humanity. Cyklus svědčí o umělcově politickém liberalismu a odporu k hlouposti, útlaku, nastavuje zrcadlo autoritám včetně církve. Los Caprichos se vyrodvnává i s tématy jako španělská inkvizice, korupce církve a šlechty, čarodějnictví, výchova dětí, lakomství, frivolnost mladých žen. Pololidské postavy představují skřítky, mnichy, aristokraty, soudce, prostitutky, zvířata chovající se jako lidští blázni, tato personifikace umožňovala ukázat světu potlačovaná témata, ne zcela jasně je odlišena realita od fantazie.Caprichos mohou být vysvětleny jako „fantazie nebo vyjádření imaginace“. Goya použil tyto výrazy pro sérii tisků, jakkoliv význam je hlubší, zaobaleno v humorné a ironické nadsázce se jedná o jedno z nejhlubších děl zabývajících se údělem člověka.Pro srovnání jsou vystaveny i jiné Goyovy práce: čtyři pozdější výtisky Los Capricos, dva příklady ranných tisků po Vélasquezovi a několik ukázek z dalších grafických cyklů: Los Desastres de la Guerra, Los Proverbios, La Tauromaquia. Navíc výstava představuje vliv Los Caprichos na zahraniční umělce jako například excentrický kalifornský umělec Edward Hagedorn (okolo 1925) a osm leptů od současného výtvarníka Enrique Chagoy „Návrat Goyových Caprichos“, vyšlo 1999.

Přes 40 slavných děl Francisco de Goya y Lucientes (1746-1828) bylo k vidění během zimy v edinburgské Národní skotské galerii. Veřejnost měla možnost spatřit na 40 originálních leptů a litografií. Práce byly vybrány ze tří významných grafických cyklů, které Goya vytvořil během nejintenzivnějšího tvůrčího období mezi roky 1810 až 1828, do roku své smrti.Ačkoliv již za svého života byl uznáván především jako malíř, patří Goya mezi nejlepší a  velmi objevné grafiky v celé historii západního umění, kombinací leptu a akvatinty dosahoval působivého efektu. Goya se začal grafikou zabývat v relativně pozdním věku a používal tuto techniku k vytváření nejosobnějších děl, nezapomenutelných. Nejistý je dodnes zamýšlený význam některých tajemných tisků. Staly se inspirací pro umělce jako Manet, Picasso, Dalí nebo bratři Chapmanovi.Vystavené grafiky pocházejí z cyklů Hrůzy války, Tauromaquia a Přísloví (nebo Různé ). Nabízejí často satirický komentář k neklidnému období evropské historie, dobytí Španělska Napoleonem, následná občanská válka a osvobození země Wellingtonem. Goyovy Hrůzy války byly shledány příliš kontroverzními pro publikování během autorova života, byly vydány až v roce 1863. Druhá polovina století už snesla pohled na vyobrazené ukrutnosti španělské války, hladomor a násilí i brutalitu zakoušené civilním obyvatelstvem. První vydání cyklu Tauromaqia v roce 1816 reflektuje autorovu vášeň pro býčí zápasy. Goyovým záměrem bylo ukázat původ a rozmach sportu tak typického pro španělskou společnost, série obsahuje portréty známých matadorů i aktuální slavné incidenty z koridy. Třetí cyklus zaměřený na Přísloví vznikl na konci Goyoav života mezi roky 1816 až 1823.Obrazy jsou temné, znepokojivě satirické komentáře lidského života, hlouposti a absurdity, ignorance a sobectví. Přísloví jsou považována za Goyovy nejoriginálnější a nejtajemnější grafiky a vznikly ve stejné době jako slavná série „černých maleb“.

Minneapolis, MN / USA

Politika těla: figurální tisky a kresby od Schieleho po De Kooninga

Walker Art Center - Medtronic Gallery

15.prosinec 2006 – 15.června 2007

Obraz lidského těla odhaluje mnoho o dané kultuře. Co je módní, portréty politiků, novinové fotografie, nebo díla výtvarného umění, vše bude zrcadlem společenského a politického klimatu, doby, za níž dílo vzniklo.Pokud je obraz provokativní –vstupuje na zakázanou půdu nebo explicitně zobrazuje něco, co má zůstat skryto, konfrontuje, takové dílo roznítí debaty a může přinést změnu. Na druhou stranu souhlasné a oslavné obrazy lidi sjednocují a podporují smysl pro soudržnost.V takových případech může být obraz lidské postavy označen za „politický“ – obraz individua pro nás představuje víru, sjednocuje nás v rámci nějaké myšlenky.Řečeno s Freudem, cigareta je někdy více než jen cigareta.Takto je i strukturována výstava Politika těla: figurální tisky a kresby od Schieleho po De Kooninga, která se zaměřuje na díla z první poloviny 20.století.V tomto období byl západ sužován revolucemi, ekonomickou krizí, bojem o práci, válkami.Tradiční gendrové rozdělení rolí se hroutilo, ženy získaly volební právo a vstoupily na trh práce.Města se rychle rozvíjela, rasové nepokoje propukají, kolonizované národy se začínají bránit. V době, kterou ukončila druhá světová válka, jsou masivní změny v plném proudu, dotýkají se společenského, politického i soukromého života.Umělci v této době používají postavu k odsouzení násilí, války,chudoby nebo rasismu nebo vyjadřují radostný optimismus z nového století.Polemická, drásající nebo upřímná, dnes tyto historická díla získávají novou platnost, částečně i proto, že se současné umění vrací k figuře jako k prostředku komentování dnešního světa. Rakouský malíř Egon Schiele, základní kámen výstavy, v jeho tvorbě je ústřední strach naší kultury ze sexu. Schiele byl odsouzen za „veřejnou nemravnost“ v roce 1912 a krátce uvězněn, jeho zvyk najímat si děti ze sousedství jako modely způsobil v Krumlově poprask. Ale znepokojoval i jeho nervní erotikou nabytý styl kresby a malby.Jeho obrazy působí stále drze, jako ostatní díla v této části výstavy, včetně grafické kroniky samouka Henryho Dargera jeho dobrodružství s mladými dívkami za dob služby v armádě. Dílo vypovídá o tehdejší společnosti i o osobním vkusu autora, připomíná stálý boj ve veřejné i soukromé sféře o kontrolu nad sexualitou.Výstava zahrnuje i několik prací Willema de Kooninga, v jehož rukou se ženská figura stává archetypem – zavalitá, velká ňadra, matka Země s rukama v bok a široce rozkročenýma nohama.Jeho Žena náleží spíše k umění exotickému. I ostatní němečtí expresionisté snili o „primitivismu“ podobně jako Joseph Beuys, vystaven jsou jeho vytáhlé, éterické dívky.Asi není překvapiví, že zastoupeny jsou i výtvarnice ukazující ženu bez romantiky.Isabel Bishopová, současnice de Kooninga, spojovaná se skupinou malířů American Scene, se zaměřila na prodavačky a sekretářky v okolí newyorského Union Squere, kde měla několik let ateliér.Díla Bishopové jsou oslavou vitality města a každodenních dobrodružství pracujících žen v letech 1940 až 1950, jízda metrem, sodovky, milenci. Zvláštní energie New Yorku je také tématem tvorby Reginald Marsh a německého satirika George Grosze, kteří byli fascinováni životem v USA.Politici a fanatici rozuměli moci obrazů, jejich vlivu a schopnosti provokovat, umělci využívaly této moci obrazů zejména v dobách války a bídy.V dopise z roku 1945 Pablo Picasso vášnivě prohlašuje o údělu umělce:“Co myslíš, že je umělec? Blbec, který má jenom oči, pokud je malíř a uši pokud je hudebník ... ?Je to úplně obráceně, je stejně tak politickou bytostí ostražitou k hrůzám, jako je vášnivý, nebo se raduje ze světa ...Ne, malba není stvořena ke zdobení pokojů. Je to útočná i obranná zbraň proti nepřátelům.“ V každé generaci se identita „nepřítele“ mění, ale umělci nepochybně pokračují v hněvu i soucitu se světem.Picassův lept Plačící žena (1937) je odpovědí na bombardování Guernicy během španělské občanské války. Jeho neobyčejná grafika kombinuje revoluční modernitu a intenzivní emotivností.Další díla jsou více tradiční, ale neméně působivá.James B.Turnball, muralista levicového zaměření dokumentuje kritické postavení námezních dělníků během krize. Kojení (1939) zobrazuje novodobou pietu, vyhladovělou ženu ošetřující vyhublé dítě v ubohém pokoji vybaveném jen železnou postelí.Plná patosu a melodramatu Turbullova malba protestuje a vybízí k akci.Je těžké to ignorovat. Řečeno s Picassem ,“ Na základě čeho tě může zajímat chladná nonšalance?“ Na výstavě jsou zastoupeni tito umělci: Ernst Barlach, Romare Bearden, Max Beckmann, Joseph Beuys, Isabel Bishop, Paul Cadmus, Henry Darger, Willem de Kooning, Otto Dix, Jared French, George Grosz, Lester Johnson, Paul Klee, Käthe Kollwitz, Walt Kuhn, Yasuo Kuniyoshi, Jacob Lawrence, Reginald Marsh, Emil Nolde, Georgia O’Keeffe, José Clemente Orozco, Max Pechstein, Francis Picabia, Pablo Picasso, Georges Rouault , Egon Schiele, Oskar Schlemmer, Karl Schmidt-Rottluff, David Smith, James B. Turnbull.

Kingston / Canada

Černé soubory

Agnes Etherington Art Centre, Historical Feature Gallery

17.prosinec 2006 – 8.duben 2007

Výstava představuje tři soubory tří kanadských abstrakcionalistů, kteří k tisku používají černý inkoust a bílý papír. Bravurní, velké soubory Jeana-Paula Riopelle (1923-2002) a Grahama Coughtry (1931-1998) můžeme porovnat s nádherným souborem malých mezzotint Roberta Van de Peera umělce z Kongstonu.Výstava poskytuje náhled do aspektů kanadského tisku v období 1972 až 1982. Riopelle vychází z quebeckého automatismu, ve 40.letech začal svou mezinárodní kariéru v Paříži, kde objevil radost z grafiky, zatímco Coughtry patřil k předvoji avantgardy v Torontu okolo roku 1950, byl provokativním výtvarníkem a hrál v legendární Artists´Jazz Band. Na druhou stranu Van de Peer šel cestou nenápadnou jako učitel umění v Kingstonu na St Lawrence College a tvůrce špičkových textů.

Barcelona / Španělsko

Tápieho plakáty a veřejná sféra

Fundacio Antoni Tapies

21.prosinec 2006 – 25.únor 2007

Výstava přináší kolekci plakátů Antonia Tápies vytvořených od roku 1950 do současnosti, výstava má dva cíle: rozvoj plastického uměleckého jazyka jako komunikačního prostředku v rámci plakátové tvorby a vztah umělce k politickým a společenským otázkám současnosti.

Tápieho plakátová tvorba může být rozdělena do dvou skupin. První tvoří plakáty pro jeho vlastní výstavy. Druhá skupina jsou plakáty sféry veřejné a které tvoří neocenitelný grafický a umělecký odkaz a příspěvek k občanské společnosti, současně jsou dokladem toho, jak kulturní realita formovala naši minulost.Tápieho plakáty slouží i jako dokumentační materiál o nejpalčivějších společenských otázkách (zrušení trestu smrt, amnestie a lidská práva, protest proti atomovým zbraním,volání po míru boj proti apartheidu, nepokoje v Chile, Bosně apod.) Se všemi plakáty jsou spojeny politické, společenské události Katalánska, postihuje období konec Francova režimu, nastolování demokracie, současnost: plakát věnovaný Národnímu shromáždění Katalánska , ustavení 11.září jako národního dne Katalánska, pětisté výročí vytištění první knihy v katalánštině, obrana katalánských zpěváků, festival La Mercé, vznik katalánské televize v roce 1983 a mezinárodní uznání katalánské kultuře.Tápiéseho plakáty naplněné touhou po sociální Utopii, jsou svým duchem blízké ruské avantgardě 20.let, době kdy nové umění přicházelo a umělec sloužil lidu a vzdělanosti.Tápies nabídl svůj um službě sociální Utopii, snu a obhajobě, a pokračoval bez přerušení 40 let.Výstava zahrnuje tvorbu od roku 1960 do roku 2006.Zatímco tyto plakáty tvoří cestu Tápiesovou malbou posledních desetiletí, ukazují i „kontaminaci“ plakátu sociální problematikou a tyto výtvarná díla a plakáty se stávají formou lidového umění.Všechny Tápiesova díla jsou symbolem touhy po svobodě, lidských právech a svobodě národů, plakát pozvedá hlas a nese poselství.Tyto plakáty mají významné místo v katalánském veřejném životě, slouží jako nástroj demokracie a katalánské identity, jsou vyslanci Katalánska v zahraničí.Dílo reflektuje jeho vývoj osobní i vývoj společnosti. Je pravdou, že mnohé vystavené plakáty zvou na jeho výstavy, ale přesto jsou i manifestem.Tápies přenesl všechny prostředky a ducha z jazyka malby do plakátů.Jakkoliv ostatní autoři plakátů přinesli více či méně věrně svou estetiku, s Tápiesem grafika vyrostla, je méně materiální a více duchovní. V jeho plakátech nacházíme kresbu, koláž,frotáž, tahy perem, použití silného štětce, trochu „chudých“ materiálů jako lepenka, škrábance dřívkem, zlostné malby sprejem a stopy tamponu.Stále v této kaligrafii odráží osobní energii autora.Jeho plakáty jsou plné vizuální síly a jsou navrhovány pro vizuální interpretaci:účinek barevných nebo velkých písmen, přítomnost lidského elementu v částech těla jako chodidlo, symbol života jako cesty, jako chůze někam („Tvoříš svou cestu svými kroky“, Machado), symboly smyslů (oči, nos, ústa, uši, ruce) jako i další prvky, písmena a čísla, hieroglyfy,noviny, hra se slovy, používání objektů k zesílení grafického efektu, což může být více přesvědčivé než slova.Vysoká kvalita Tapiesových plakátů nám dovoluje označit je v mnoha případech za visuální poezii, skicy pro konkrétní poesii.Zdrojem inspirace jsou mu často graffiti, vliv automatického psaní a spontaneita s níž návrhy vznikají, rozvinuté a převedené přesvědčivě do reality.Tápiesova tvorba patří plně mezi politickou látku a ukazuje ho jako umělce, intelektuála, služebníka, typ „sociálního pracovníka“ a „uměleckého pracovníka“ sloužícího lidu, přestože jsou formy reprezentace nové, musí vždy odrážet zkušenost lidí.Svými plakáty prolomil Tápies barieru mezi politikou a poezii. Vytvořil promyšlenou kartografii pro veřejné působení novodobé společnosti v rámci myšlenkového kontextu a historické epochy.

Austin/USA

Evropské ornamentální tisky 1500-1700

Jack S.Blanton Museum of Fine Art

22 .prosinec 2006 – 8.duben 2007

Výstava představuje 45 děl z celé Evropy, ukazuje množství přístupů k ornamentálním motivům, od geometrických prvků, přes listy rostlin a bizarnosti až po fantastické objekty a tvory.

Omaha, NE / USA

Krásná linie

Joslyn Art Museum

6 .února 2007– 15.dubna 2007

S příchodem tisku v 15.století se radikálně změnily možnosti šíření obrazu, z uzavřeného okruhu se najednou mohla visuální informace šířit do světa.Grafika, přenosná a relativně ne moc drahá byla hlavní složkou tohoto média. 400 let byla grafika užívána jako vhodný způsob kopírování, přenosu a vzniku nových děl v novém mediu, k vlivu na společnost. Krásná linie představuje 56 tisků z 15. až 19. století, každý návštěvník má možnost porovnat a analyzovat jednotlivá díla.Většina grafik je darována nebo zapůjčena Joslyn Art Muzeu z Getscher-Wilkinsonovy sbírky. Mezi vystavenými díly jsou zastoupeny různé grafické techniky, lept, rytina, dřevořez, litografie, suchá jehla a mezzotinta.K vidění je tvorba významných italských, německých a britských autorů jako Marcantonio Raimondi, Francesco Bartolozzi, Hendrik Goltzius, a David Lucas, ale díla která díky tisku šířila obrazy velikánů jako byli Dürer, Raphael, Michelangelo, Rubens, a Rembrandt.

Úvod

Ve středověku byla vaše vesnice celým vaším světem. Pokud jste nepodnikli pouť nebo nežili v hlavním městě, neznali jste tváře vašich vládců, nemohli jste vidět svět vyvolených a události, které následně ovlivňovaly i váš život.Tisk okolo roku 1500 radikálně  rozšířil vaše obzory. Přenosný, hromadný,dostupný, zaplavil Evropské trhy nejprve ve městech, kde bylo publikum hladové po novinkách a podívané. Novinky i znalosti dávných věků. Tisk odhalil skvělé umělce, jejich smysl pro kompozici, psychologický přístup a styl. Mistři jako Michelangelo a Rubens, dříve přístupní jen papežům a princeznám začali být známí všem a další umělci se jimi mohli inspirovat.V 21.století zůstává grafika důležitá pro své estetické kvality, ale uznání její krásy někdy brání archaické definice. Významný autor grafických katalogů Johann Adam Bernhard von Bartsch (1757-1821) rozdělil grafiky do dvou kategorií: „originální“ jsou vytvořené autorem speciálně pro tisk, „reprodukce“ jsou rytcem vytvořeny podle maleb či kreseb jiného autora.Grafiky si často vypůjčovaly cizí náměty. Každý tisk musí být posuzován z hlediska uměleckého i řemeslného, jak grafik imituje cizí námět a jak interpretuje vnitřní krásu díla. Linka dobrého grafika, lhostejno o jakou se jedná kompozici, je nejpodstatnější, může se pohybovat pompézně nebo rychle přetínat plochu papíru až se téměř protrhne, my toto čteme jako světlo, blesk, sníh nebo spirituální výjev. Díky této síle a půvabu grafika, nejkřehčí technika, vzdoruje vrtochům času i místa.

Kánony

Po století šířil tisk tři hlavní zdroje západního kánonu: antiku, knihu Giorgia Vasariho 1568 Vite (život malířů, sochařů, architektů a grafiků včetně Raphaela a Michalangela) a Karla van Maderse 1604 Schilder-Boeck (obrazová kniha s biografiemi severoevropských umělců). Na těcchto základech vyrůstaly generace umělců, sběratelů, studentů a kurátorů, kteří připojovali další staré mistry, od Rembrandta po Degase. Ale vzory se mění. Pokud se zeptáte na největšího umělce všech dob, stále je šance, že zazní jméno Michelangela.Ale 19.století zazlívalo minulosti její „násilnost“, odvrátilo oči od toho, co básník Shelly popsal jako „Tyhle obrazy Guida a Raphaela“. Umělec by měl odsunout stojaté vody historie, je vždy znovu sám, je možná, že se stane vzorem, přinese nová pravidla, která mohou být následována nebo porušována.

Setkání

Před objevením fotografie byla grafika nejdůležitějším nástrojem uměleckých ateliérů. Umělci si museli poradit s nadšenci i kritickými sběrateli, prodávat a kupovat a obchodovat s tisky i mezi sebou, ale také z toho všeho něco vytěžit, visuální styl, postavy. Výsledná umělecká činnost je setkáváním z různých obrazových zdrojů, které byly zabaveny, měneny, spojovány vzniklo něco nového, nové originální dílo.

Kontext

Grafika poskytuje konetx, srovnání s minulostí. Kupec, umělce, patron, jejich vkus, náboženství a politická orientace, touha po zábavě, znalosti, duchovní uspokojení, to vše zanechává stopy v grafice. Grafika nastavuje zrcadlo společnosti, móda a morálka jsou přijaty nebo odloženy, nové technologie ,svět se mění, bitvy jsou vyhrávány nebo ztraceny a to vše zachycují grafici.

Sbližování

Je to interakce umělce s prací druhého. Výsledkem není pouhá kopie, ale něco na způsob motivu – umělce si půjčuje dílo, protože chce říct něco specifického o originálu, o svém vztahu k autorovi, mají něco společného.

Bratrstvo

Je skupina umělců jejichž obrazy míří k určitému cíli, mají styl nebo víru. V grafice byly nejvýznamnější dvě společenství – dílna haarlemského tiskaře Hendrika Goltziuse a skvělého vlámského malíře Petera paula Rubense – můžeme sledovat jak skupiny komunikovaly, co si od sebe navzájem „půjčovaly“, přesto měla každá svůj styl.

Boston / USA

Proslulé ženy: ženské hrdinky a zlosynové v grafice Utagawy Kuniyoshi (1797-1861)

Museum of Fine Arts

10.ledna 2007– 8.října 2007

Utagawa Kuniyoshi unikátně kombinuje oblíbená témata s krásnými ženami, grafiky s náměty válek a bitev ukazují legendární heroické postavy z japonské a čínské historie.Od historických válečnic jako Tomoe k bájným čarodějnicím jako Takiyasha, od starověkých císařoven po současné kriminálnice, Kuniyoshiho dynamické portréty ukazují ženy, které nejsou jen pasivně krásné,ale jsou silné, odvážné, nadané a někdy i zlé.

Popisek: Bitva Kurikaradani vyobrazená scéna je z  válek Genpei z 20.století, Tomoe Gozen, je jedna z mála žen samurajek, o které se ví, že se bitvy účastnila.

Chicago/IL, USA

Cizí tváře v japonské grafice

Art Institute of Chicago, Gallery 107

20.leden 2007 – 8.duben 2008

Tak jako lidé na celém světě i Japonci v období Edo (1615-1868) shledávali tváře cizinců fascinujícími a tvůrci dřevorytů (ukiyo-e) a nakladatelé byli šťastni, když mohli tento hlad publika ukojit.Cizí tváře v japonské grafice představuje výběr prací slavných umělců ukiyo-e od 17. do 19.století, včetně Hishikawa Moronobu, Okumura Masanobu, Suzuki Harunobu, Kitagawa Utamaro, a Katsushika Hokusai.vystaven yjsu také knihy a lakované dřevěné ozdoby zdobené tvářemi cizinců. Grafici shledávaly cizí tváře ohromujícím námětem.Byly současně komické i nebezpečné, exotické i erotické a sloužily jako zrcadlo vlastní identity.V období Edo umělci tvořili scény s čínskými, holandskými, korejskými a portugalskými návštěvníky přístavu Nagasaki, z ulic Kjóta a Eda. Mezi oblíbené náměty patřily i korejské průvody, které přilákaly stovky exotických cizinců a davy přihlížejících.Hong Ujae člen korejské diplomatické mise z roku 1682 v Japonsku napsal,“Milion lidí se sbíhal jako mravenci ... jen aby nás viděli.“ Hishikawa Moronobu (1618–1694) zachytil tuto podívanou a vystavená grafika je nejstarším známým tiskem s tímto námětem.Nebyli to jen „skuteční“ cizinci, kteří fascinovali publikum.Japonci často přejímali postavy čínských legend a zaměstnávali umělce. Mezi nejoblíbenější postavy patřil démon Shoki, tento duch navštívil ve snu císaře Xuanzong (vládnoucí  712–756) a pomohl mu přemoci démona, který mu působil onemocnění.V 17.století začal být Shoki zobrazován na amuletech, které dostávali chlapci při zvláštní slavnosti, odvracel nemoci a chránil chlapce. Grafika Okumury Masanobu (1686–1764) zobrazuje silného Shokiho s mečem.Postava je divoká, vousatá, s dlouhými vlasy a oděn v tygří kůži, to vše zdůrazňuje jeho dravost a exotičnost.

La Louviére / Belgium

Centre de la Gravure et de l’Image imprimée

Kikie Crèvecoeur. Rytiny 1986–2006

20.leden 2007 – 15.duben 2007

Předmluva k Prchavým vzpomínkám – soubor 39 linorytů, 2006

 „Před několika měsíci jsem jednala na workshopu s Kikie Crevecoeur o přípravě její výstavy a ocitla jsem se v hlubokém lese.Špendlila jsem na zdi spousty potištěných papírů, které šeptaly a praskaly jako větve stromů ve větru.Svět divoké vegetace, vzpouzející se a kroutící se, zdálo se, že prolomí zdi.“Prchavé vzpomínky“ nejnovější Kikiina série byla předpřípravou. Tato nová díla působí silou a velikostí, dosahují rozměru okolo jednoho a půl metru na pět metrů na délku, náhle vrhá nové světlo na umělkyni a zcela mění pohled na rytinu.“Prchavé vzpomínky“ jsou záznamem pěší cesty  během, které umělkyně zkouší zaznamenávat útržky vzpomínek, krok za krokem. Na začátku každý panel připomíná nějaký moment její cesty. Kikie byla nejdřív překvapena a pak objevila, že by každá rytina mohla být spojena s ostatními, dohromady vznikla kolekce 39 děl. Představa a výraz umělkyně přechází z jednoho listu na druhý v perfektním souladu s pozorováním světa přírody 

Životopis
Kikie Crêvecoeur, její skutečné jméno je  Frédérique Huygens, se narodila v  Bruselu 14.října1960. Vystudovala rytinu, kresbu a obraz na bruselské Královské akademii umění.Po absolvování několika večerních kurzů na Akedemii Liège a Watermael-Boitsfort získávala další zkušenosti na studijním programu v Belgii, Itálii,Švýcarsku a Quebecu. Učila rytinu a litografii na Akademii Liège a Watermael-Boitsfort v Bruselu od roku 1988 a na mezinárodní letní univerzitě Walloon International Summer Academy od roku 1991. V roce 1989 získala „Cenu rytiny“ udělovanou francouzskou komunitou v Belgii, také vyhrála „Prix de la Montagne“ na čtvrtém trienále rytiny v Chamaliéres poblíž Clermont-Ferrand ve Francii v roce 1997.

Gumová razítka a rytiny

První razítko se svým jménem si umělkyně vyryla do gumy v roce 1986, tuto originální techniku dále rozvíjela. První díla byla velmi precizní, navrhnutá jako mozaika ve které se tvary razítek mírně překrývaly a byly tištěny jedno na druhé.Její kompozice směřují z centra tisku a mohou být čteny jakkoliv, podobně jako při přepínání televizních kanálů.Ačkoliv umělkyně je považuje za multiples a nabízí limitovaný počet (nikde ne více než 20) v každé sérii, každá série může být považována za unikátní. U každého obrazu změní umělkyně vždy částečně kompozici výběrem jiného razítka. Stejně tak typ inkoustu a dotek razítka není nikdy stejný, nezanechá stejnou stopu. Metoda seriálu tvoří jádro narativního stylu, dodává základní rytmickou strikturu a pomáhá lépe Kiki Crevecoeur stvárňovat její oblíbená témata:box, tanec a hudbu...V roce 1989 obnovila techniku monochromatických hladkých odstínů a tisky tak získaly pohyb. Tento pohyb je viditelný například na razítkách „La blatte“ (Šváb,1989), vibruje v „Les mains“ (Ruce) nebo „Les fougéres“ (Kapradí, 1990). Gumová razítka tiskla různými způsoby a rozbíjela tak přísnou strukturu jako v „Pot au noir“ (Hrnec v černé,1992). Tvar šachovnice rozbila a  získala tak novou svobodu v rámci techniky, která zůstala stejnou.

Linoryty

V období 1995-1997 patří objevování nových prostorů a přechodu k novým technikám. Poprvé je technika linorytu použita spolu s gumovými razítky.Ale přestože první příklady ukazují předkreslené pravoúhlé struktury typické pro písmena, brzy přicházejí linie vírů, které můžeme vidět v dílech ze série „La Mi Muse“ (Musy La a Mi) prolamují rám a unikají z okrajů. Užívá intensivní a teplé černé odstíny, grafický jazyk na pomezí písma a hieroglyfů, zkouší vyjádřit tok energie, která uvádí svět v pohyb.V roce 2004 umělkyně pokračuje v objevování turbulence ve světě přírody.V cyklech „Elytre“,“Promenade“,“Chantemerle“,“Boitsfort“ (jména míst), obkresluje nalezené přírodniny, kousky rostlin, které Kiki Crevecouer nachází během svých vycházek.

Knižní ilustrace

Jako aktivní členka umělecké skupiny RAZKAZ Foundation v Bruselu, Kikie Crevecoeur spolupracovala a pomáhal s tvorbou několika publikací. Vztah ke světu knih a nakladatelství byl potvrzen tvorbou ilustrací na plakát knižního veletrhu v Marienmont v říjnu 2001.Ilustrovala díla autorů jako Michel Bernard a Eddy Devolder pro nakladatelství Esperluéte. Její práce pro „La Pierre d´Alun“ od romanistky Amélie Nothomb byla inspirována komentářem spisovatelky. Nemohla by vyjádřit sílu umění Kikie Crevecoeur, které v několika linkách s mistrovskou dokonalostí ukazuje její zvláštní svět, kombinaci násilí a kontroly, primitivismu a rafinovanosti.

Madison /USA

Chazen muzeum, Mayer Gallery

New Yorský městský život, 1905–1940: Tisky Johna Sloana a jeho přátel a následovníků

The Chezen Muzeum umění s radostí představuje výstavu amerického relisty Johna Sloana, kompletní soubor deseti leptů New Yorský městský život, lepty jsou zapůjčeny Caxambas nadace v Janesville, WI. V době kdy pohled na město byl omezen jen na zobrazování architektury, Sloan šokoval na počátku 20.století publikum upřímným,často humorným líčením společenského života na ulicích a v domech New Yorku. Dnes jeho díla zavádějí diváky mezi rozličné skupiny lidí, postávají na rohu a procházejí životem kypícím městem, moderní metropolí, tvoří dynamickou městskou kulturu a informují nás o představě městského života.V roce 1005 John Sloan (1871-1951) začal pracovat na základu souboru originálních leptů, které nebyly dělána na zakázku. Následoval heslo „Umění života“ krédo jeho učitele, amerického malíře a učitele Roberta Henriho, Sloan hledal náměty v nejbližším okolí – vybavení pokoje, ulice,obchody, galerie okolo 23 ulice, kde měl ateliér.Využíval svého pozorovacího talentu a kreslířského nadání, několik let pracoval jako novinový ilustrátor,k zachycování skic ze života metropole.Tisky ukazují měnící se události v New Yorku a společnost před jeho očima: extrémní nárůst bohatství a na druhé straně chudoby, nárůst různorodosti lidí díky přílivu imigrantů z celého světa, industrializaci,komercializaci.

Dámy v posledních modelech se procházejí po 5.Acenue, smějící se dívky u obchodu s tretkami, dělnická rodina spící na střeše činžovního domu, aby unikla letnímu vedru.Výběr námětů reflektuje Sloanovu socialistickou politickou orientaci, svoje dílo prohlašoval za „dělané se sympatií, ale ne sociálním uvědoměním.“ Výstava zahrnuje i tisky Williama Bentona a díla z stále sbírky Chazen muzea Sloanových přátel a následovníků, kteří se inspirovali jeho vlastním pohledem na život New Yorku. Sloanova skupina malířů známá pro odvážný výběr témat jejich děl jako  škola popelnice, se zabývala i tématy jako městská zábava, nezaměstnanost, domácí život, sociální stránka grafiky tak otevřela první desetiletí 20.století.Mezi autory je George Bellows a jeho litografie s městskými scénami, především tehdy oblíbeným boxem, díla z let 1916 až 1925. V letech 1020-1930 Edward Hopper, Reginald Marsh, Minna Citron a další Sloanovi nástupci a „škola popelnice“ pokračovali v tradici zaznamenávání dynamického života New Yorku. Postupně se zaměřovali více na motivy a odcizení, nespravedlnosti grotesknosti, pozornost se přenesla z života denního na noční,z práce na hru, z prosperity na úpadek, na osamělost v davu.

USA/ Ithaca

Herbert F.Johnson Museum of Art

Měnící se krajina, tisky a kresby 1570-1670

3.únor 2007 – 15.duben 2007

Díla největších evropských umělců šestnáctého a sedmnáctého století včetně Hendricka Goltziuse, Jacquese Callota a Rembrandta van Rijn, Měnící se krajina představuje různorodá témata a fascinaci jimi mezi západoevropskými umělci – starozákonní příběhy, klasická mytologie, alegorie, krajiny i vesnické náměty. „V této době byl zájem soustředěn na grafiku, která sloužila k šíření znalostí“, řekl Andrew C.Weislogel, asistent kurátora a hlavní lektor Johnson Musea.“Cykly seznamovaly i varovaly před setkáváním s cizími vlivy na cestách a nabízely letmý pohled do jiných životů.“Síla sbírky je v manýristických rytinách Haarlemite Hendricka Goltziuse a jeho následovníků. Od Goltziusova prvního zaměstnavatele nakladatele Philipse Galle v Antverpách před Goltziusovu cestu do Říma, který obdivoval a pokusil se o zachycení hrdinů, antických i moderních.Sbírka zahrnuje i množství figurálních studií podřimujícího učně, které se vyrovnají psychologií Rembrandovým skicám Saskie nemocné a upoutané na lůžko.Krajina, skvělý základní kámen nizozemského umění, je skvěle prezentováno na této výstavě v tiskách a kresbách, kdy se okolo roku 1600 objevil zcela nový přístup ke krajině. Kresba z roku 1587 Hanse Bola zobrazuje krajinu, která tvoří pozadí biblickým a mytologickým scénám je vlastně krajinou okolí jeho města. Bolovo malé město leží v údolí, ačkoli  se na cestě stále ještě objevují postavy v biblických oděvech.Pohled Esaiase van de Velde zachycuje rybářský přístav s vysokým majákem – zcela holandský námět – upřímně ukazuje dřinu rybářů a národní podtext soupeření se španělskými nepřáteli. Pro mnoho severských umělců byla italská architektura a krajina nedostižným vzorem, mnozí za ní cestovali nejen fyzicky, ale i v myšlenkách. Pohled na Tivoli sotva čtyři palce velký od vlámského architekta a kreslíře Lievin Cruyla je zali sluncem, italský pohled amatérského kreslíře Jacoba van der Ulfta, starosty malého holandského města, zachycuje Řím ačkoliv van der Ulft pravděpodobně nikdy neopustil Nizozemí.

Wichita/ USA

WICHITA Art Museum

Tisky Williama Baileyho vytvořené pro WAM

4.únor 2007– 15.duben 2007

 Výstava je pořádána galerií Betty Cuningham a k vidění je na 20 tisků, 8 maleb temperou na papíru a 32 kreseb, které reprezentují nejznámější část Baileyho díla – zátiší a jednotlivé postavy.“William Bailey je jedním z vynikajících současných umělců, kteří se zabývají tradicí,“ vysvětluje Stephen Gleissner , hlavní kurátor Wichita Muzea.“ Baileho dílo jistě je naplněno tradicí, pro jeho precisní techniku a velmi uspořádanou kompozici, smysl pro nadčasovost a perfekcionismus.“ Pět velkých pláten prezentuje Baileyho figurativní tvorbu, ve které pokračuje s jeho charakteristickou umírněnou barevností a typickými domácími náměty. Bailey nepoužívá fotografie nebo přímé pozorování pro své kompozice. Objekty jsou vykresleny z prostoru, plynule tvar získávají a zase ztrácí podle umělcovy představivosti.Wichita Art Museum vlastní jeden Baileyho olej a jeden tisk, obě díla budou vystavena.
V rozhovoru z roku 2003 hovořil Bailey o svém díle, „chci umístit postavu do kontextu mimo čas, je to více abstraktní tvorba.“ Toto prohlášení nám pomáhá pochopit proč William Bailey nenahlíží na sebe sama jako na „realistu“. Abstraktní kontext, jehož se Bailey snaží dosáhnout je v některých dílech vymazán narativností, představou kompozice, která je odměřená, je vzdálen užívání psychologických souvislostí , využívání času a místa.Stejné základní principy využívá Bailey ve figurativní malbě, přestože vše komplikuje lidské tělo a postava. Bailey říká:..nemůžete utéct před faktem, že máte co do činění s jiným lidským stvořením...Ačkoliv mluvíte o monumentalitě a vhodnosti odstínu a mnoha jiných aspektech figurativní malby, nemůžete utéct před faktem, že před vámi je žena, která sedí, stojí, směje se, mračí se.Poslední resident Wichita a absolvent kansaské univerzity, William Bailey je profesorem umění na univerzitě Yale, člen Národní akademie designu, Americké akademie a institutu umění a písma, jako dobrovolník spolupracuje od roku 1970 do dnes s nadací Louis Comfort Tiffany.Bailey měl v minulosti rozsáhlé výstavy a jeho díla jsou zastoupena v mnoha veřejných i soukromých sbírkách.

Kleinburg /Kanada

Saumik:Odkaz Jamese Houstona

McMichael sbírka kanadského umění  

10. února 2007 – neurčeno

Výstava se soustřeďuje na pozdní dílo Jamese Houstona (Inuity zvaného Saumik) a první dny jeho práce v Kinngaitu (Cape Dorset).

Houston byl spolu se svým přítelem a uměleckým kolegou Osuitokem Ipeeleem vůdčí osobností rozvoje grafické tvorby v kinngaitské komunitě. Saumik – Levoruký – je jméno, které dali Jamesi Houstonovi inuitští obyvatelé Kinngaitu (Cape Dorset v provincii Nunavut). A je to také název loňské instalace v McMichael Canadian Art Collection.

James Houston byl hlavní postavou rozvoje grafické tvorby v Kinngaitu před 57 lety. Přestože v oblasti již existovala zavedená umělecká komunita, většina umělecké produkce byla vyřezávána z mrožích klů, mušlí nebo kamene. Až po Houstonově příjezdu v roce 1951 začali umělci tisknout na papír.V roce 1951 James a Alma Houstonovi přijeli do Cape Dorsetu za svým přítelem Osuitokem Ipeeleem, řezbářem do mrožích klů. Proběhl mezi nimi dnes již legendární rozhovor, při němž Houston vysvětlil princip reprodukce grafického díla a jako příklad použil krabičku cigaret. Když techniku předvedl s inkoustem, čerstvě vyřezaným klem a plátnem, Ipeelee souhlasil, že toto nové médium bezpochyby přináší mnoho zajímavých možností. Houston a Ipeelee získali podporu dvou významných straších umělců, Pootoogooka a Kiashuka, a v roce 1957 už s grafikou experimentovala celá řada umělců.

V roce 1958 zveřejnil několik grafik asi tucet umělců. Skupina se rozrůstala, jak se postupně připojovali nadšení a talentovaní výtvarníci a roku 1958 byla uspořádána první výstava doplněná katalogem. Přispěli k ní kinngaitští umělci Parr, Niviaksiak, Pudlo Pudlat, Pitseolak Ashoona, Napachie Pootoogook, Mungitok Kellypalik, proslulý Kenojuak Ashevak a mnoho dalších.Výstava Saumik: Odkaz Jamese Houstona nabízí návštěvníkům jedinečnou příležitost zažít z první ruky tento rozhodující moment v historii kanadského umění díky vybraným grafikám, malbám i kresbám, spolu s přehledem prací, od nejmladších k nejstarším, specifických klíčových umělců, jako Kenojuak Ashevak. Všechny grafiky na přehlídce pocházejí z četných grafických sbírek McMichael Canadian Art Collection v Cape Dorsetu, které galerie uchovala pro vzrušující poslední kresbu Kenojuaka Ashevaka Matka dětí (2005), zapůjčenou k prvnímu veřejnému vystavení.Řezbáři jako Osuitok Ipeelee byli známí už před tím, než Houston se svou ženou Almou v roce 1951 poprvé navštívili Cape Dorset. Ipeelee byl vlastně svou prací s mrožími kly známý už od konce 40. let. Od počátku let padesátých získalo věhlas tesání do kamene a v polovině 50. let se jednou z norem staly rozsáhlé kamenné skulptury, spolu a krátkou ale silnou periodou obliby aplikací a závěsů z tulení kůže. Práce s mrožími kly, mušlemi a speciálně v Baffinově oblasti s tulení kůží byla považována za bezprostřední předzvěst toho, co je dnes nazýváno současným inuitským uměním. Mezi lety 1949–1955 se věci začaly rychle měnit a začalo období intenzivních experimentů a objevů, které soupeřily s nápady předchozí, historické periody (1770–1940). Po 5000 let trvající historii řezbářství došlo v 50. letech k jedné z nejvýznamnějších změn v kinngaitské komunitě.

Williamstown / USA

Umělecká muzeum Williamsovy univerzity uvádí
Jak se Warhola stal Warholem – Andy Warhol: Počátky
10. února – 10. června 2007

Umělecké muzeum Williamsovy univerzity (Williams College Museum of Art, WCMA) uvedlo výstavu Jak se Warhola stal Warholem – Andy Warhol: Počátky. Tato výstava, sestavená ze sbírek muzea, představuje rané práce Andyho Warhola od roku 1952 do počátku 60. let a ukazuje jeho přerod z reklamního umělce v pop-artovou ikonu. Jak se Warhola stal Warholem obsahuje přes 50 děl na papíře a skulptur včetně ručně kolorovaných ofsetových litografií, kresby tečkovanou linií, a jedinečných autorských knih. Expozice zahrnuje několik vzácných kusů včetně unikátního původního nesvázaného rukopisu "Sníh na ulici a déšť na nebi" (Snow in the Street and Rain in the Sky, 1952). K vidění jsou i Warholovy zřídka vystavované polariodové portréty celebrit jako například Micka Jaggera, pohyblivé figuríny nebo makety, vytvořené pro Warholův časopis "Interview". A také originální koláž z roku 1966, z níž se stal legendární plakát s krávou. Některé pozdější práce, jako "Jackie" (1966) a "Autoportrét" (1986) ukazují návštěvníkům, jak Warhol dokázal techniky, které se naučil jako reklamní umělec, později využít k masové výrobě svých děl a vytvořit tak značku Warhol. Výstava potrvá do 10. června 2007. Seznam doprovodných diskusí a přednášek je uveden níže."Z Warholovy rané reklamní práce vidíme, jak byl všímavý a jak budoval svou identitu, díky níž se stal všeobecně známou osobou," říká ředitelka WCMA Lisa Corrinová. "Jsme šťastní, že máme na fakultě předního warholovského odborníka, profesora Ondina Chavoye. Jeho pohled na tohoto umělce bude doplněn o názory našich studentů dějin umění a Alexe Donise, mladého umělce, který přijel z Los Angeles na vernisáž a na setkání s profesorem Chavoyou. "Děkujeme také absolventům Williamsovy univerzity za jejich přízeň a řadu příspěvků do našich sbírek," říká také Corrinová, "a především Richardu Holmesovi (absolvoval v roce 1946), který nedávno daroval muzeu zbytek své warholovské sbírky."Tento dar tvoří páteř výstavy. Holmes, který dlouhá léta pracoval jako zástupce ředitele a učitel historie a afrických studií na Brooksově škole v Severním Andoveru (stát Massachusetts) začal sbírat rané Warholovy práce a efemera dříve, než se to stalo módou. Jeho první dar, který obdržela WCMA v roce 1995, sestával z 262 čísel časopisu "Interview" od roku 1969 do 1991 a 10 knih ilustrovaných umělcem. Druhý dar, sestávající z 62 uměleckých děl a 117 knih, získalo muzeum v prosinci 2005. Tato kolekce bude vystavena také na Brooksově škole.Warhol bývá uváděn jako jeden z nejslavnějších a nejkontroverznějších amerických umělců druhé poloviny 20. století. Jeho bystrý pohled prohlédl prostředí americké konzumní společnosti 50. a 60. let a on začal bojovat proti výsledkům umělecké podbízivosti a masové produkce. Jako dítě chudých rusínských přistěhovalců se Andy Warhola narodil a vyrostl v průmyslové části Pittsburghu. V roce 1949, po zkušenostech z Carnegie Tech (Carnegie Mellon), odešel Andy Warhola do New Yorku, kde zahájil kariéru reklamního umělce. V následujících jedenácti letech se z Warholy stal Warhol – vytvářející své podivné osobní portfolio – každý kus podepisoval, což je dnes považováno za jednu z nejúspěšnějších kariér v oblasti reklamní ilustrace v New Yorku.Andy Warhol se stal nejznámějším americkým pop-artovým umělcem své doby. Jeho umění, charakteristické technikami a náměty převzatými z masové kultury, využívalo techniky sítotisku k vytváření "komerčních objektů" jako malba plechovek od Campbellových polévek. Warhol tuto techniku použil také k portrétování celebrit jako Jackie Kennedy, Elizabeth Taylor, Mick Jagger či Marilyn Monroe, stejně jako Mao Ce Tunga a samozřejmě krav.

Los Angeles / USA

Kara Walker: Mé naplnění, můj nepřítel, můj tyran, má láska

Hamer Museum, Walker Art Center

17. únor – 13. květen 2007

První americké muzeum plně zaměřené na dílo Kary Walkerové zahajuje v Uměleckém centru Kary Walkerové výstavou trvající od 17. února do 13. května 2007. Výstava Kara Walker: Mé naplnění, můj nepřítel, můj tyran, má láska organizovaná Philippem Vergnem (náměstek ředitele muzea a hlavní kurátor) a Yasmilem Raymondem (pomocný kurátor) v úzké spolupráci s autorkou, představuje přehled prací od typických siluet z černého papíru, přes filmové animace, až po více než 100 děl na papíře. Po prezentaci v Uměleckém centru se výstava přesune do Whitneyho muzea amerického umění v New Yorku (11. října 2007 – 3. února 2008) a poté do Hammerova muzea v Los Angeles (17. února – 11. května 2008).Kara Walkerová patří mezi nejkomplexnější a nejplodnější americké umělce své generace. V posledních deseti letech si získala mezinárodní uznání pro své rozměrné nástěnné kompozice zobrazující historické děje poháněné sexualitou, násilím a porobou, ale vytvořené pomocí ušlechtilé metody 18. století, vystřihovaných papírových siluet. Walkerové kompozice, tematicky zacílené na americký jih před občanskou válkou, groteskně napodobují stereotypy zobrazení života na plantážích, kde otrokáři a otroci sehrávají narušenou verzi minulosti ve snaze přetvořit své postavení a pohled na ně samé.Ke svým vyprávěním o lásce, násilí, útlaku a osvobozování používala umělkyně v průběhu let kresbu, malbu, barevné světelné projekce, písmo, stínové loutkové divadlo a nejčastěji filmovou animaci. Walkerové scénáře se protiví běžnému pohledu na homogenní národní historii a odhalují přetrvávající kolektivní křivdu způsobenou tragickým dědictvím otroctví. Její práce provádí diváky estetickou zkušeností, která vyvolává kritické pochopení minulosti a nabízí možnost přehodnotit současné rasové a generové stereotypy.Walkerové výtvarné eposy systematicky a kriticky sledují linii – „barevnou linii“, citující W.E.B. Du Boise – která nás posouvá z předválečného jihu k rozboru přetrvávajících ekonomických, sociálních a mocenských struktur, který je dnes stále na místě. Se sarkastickým humorem zkoumá dialektiku rozkoše a nebezpečí, viny a naplnění, touhy a strachu, rasy a třídy. „Černý subjekt v přítomnosti je nádobou na určité patologie z minulosti a stále se těmito nemocemi živí a roste z nich,“ říká Walkerová.Výstava, vědomě organizovaná jako narativní, ukazuje paralelní změny v autorčině výtvarném vyjádření a tematice: od kritické analýzy historie otroctví jako mikrokosmu v americké historii, přes strukturu romantické literatury a hollywoodských filmů, po upravený pohled na historii západní modernity a její vztah k pojmu „primitivní“.Umělecké centrum Kary Walkerové začalo budovat sbírku jejích prací v roce 1996, kdy získalo šest inkoustových kreseb z roku 1994 a lept/akvatintu „Cesta k cíli… Stínové drama v pěti dějstvích“ (1995). Součástí sbírky jsou také díla „Máte rádi smetanu v kávě a čokoládu v mléce?“ (1997), soubor 66 kreseb v různých formách, nástěnná kompozice z vystřihovaného papíru „Nekonečný hlavolam: anonymní africká dobrodružka“ (2001), videoanimace „Svědectví: vyprávění o černošce obtížené božími úmysly“ (2004) a portfolio 15 litografií nazvané „Harfenistka: Obrázková historie občanské války (s poznámkami)“ (2005).

V roce 1997 Kara Walkerová vytvořila podle zadání nové dílo pro výstavu Walker group Nikde (jako doma) – monumentální pětadvacetimetrové cykloráma „Otroctví! Otroctví! Představujeme VELKOLEPOU a VĚROHODNOU panoramatickou výpravu malebným jižanským otroctvím aneb ‚Život v Ol‘ Virginny’s Hole (skicy z Plantáže Život)’. Uvidíte tu podivnou instituci tak, jako nikdy předtím! Všechno vystřižené z černého papíru zručnou rukou Kary Elizabeth Walkerové, emancipované černošky a bojovnice za svou Věc.“ Její práce byla také začleněna do autorčiných výstav Městská sbírka (2000), Americké kompozice (2001) a nedávné Kvartet: Barney, Gober, Levine, Walkerová (17. dubna – 9. prosince 2007).

Kara Walker se narodila 29. listopadu 1969 v Stocktonu, v Kalifornii. Vystudovala malbu a grafiku na Atlanta College of Art (1991) a Rhode Island School of Design (1994). Od té doby vytvořila více než 30 nástěnných instalací a stovky kreseb a akvarelů a uspořádala přes 40 samostatných výstav. Podílí se na mnoha grantech a sdruženích včetně Ceny za úspěchy Nadace Johna D. a Catherine T. MacArthurových (1997) a, nejčastěji, Ceny Deutsche Bank (2004) a Ceny Larryho Aldriche (2005). Zastupovala Spojené státy na 25. mezinárodním bienále v São Paulu v Brazílii (2002). V současnosti žije v New Yorku, kde je docentkou výtvarných umění na Kolumbijské univerzitě.Tuto výstavu Walkerová doprovodí 300stránkovým obrazovým katalogem, na jehož vzniku se podílel kurátor výstavy Philippe Vergne a který obsahuje kritické eseje od studentů a kritiků kultury na nesčetná sociální, rasová a genderová témata, prezentovaná ve Walkerové pracích. Svými články přispěli historik kultury a literatury Sander L. Gilman, historik umění Robert Storr a básník a romanopisec Kevin Young. Publikace obsahuje přes 150 barevných obrázků autorčiny tvorby, její životopis a kompletní přehled výstav a také ilustrovaný slovník témat a motivů v autorčiných nejvýznamnějších instalacích od Yasmila Raymonda. Sama Kara Walkerová přispěla do katalogu 16stránkovou přílohou.

Pittsburg/ USA

Moderní japonské tisky: 1868–1989

Carnegie Museum of art
Od  15.dubna 2007

Heinz Galleries

Moderní japonské tisky: 1868–1989 představují fascinující obraz vývoje dřevorytu v období dramatických změn japonského života a kultury.K nejzajímavějším exponátům výstavy patří mistrovské tisky z konce 19.století z období Meidži od rozvoje tisku do 20.století  kdy došlo k rozvoji nového tisku (shin-hanga) a tvůrčímu grafickému hnutí (sósaku-hanga).Výstava objevuje rozvíjení role umělce v souladu s bohatou tradicí, eklektismem, někdy osobitostí, ale vždy vášnivým zájmem o sběratele grafiky.Více než 200 grafik ze sbírky Jamese B. Austina z Carnegie muzea umění, k vidění budou i čtyři soukromé sbírky z Pittsburghu.Grafiky na této výstavě pocházejí z muzejní sbírky japonské grafiky, většina byla věnována Dr.Jamesem B.Austinem v roce 1989 a z pittsburghské sbírek Dr.Esther Barazzone, Nicholase Reise, Lily Penchansky a Daniely Russell a neznámého majitele.Výstava vznikla díky podpoře nadace E. Rhodes a Leona B. Carpenter a Heinz dotace a Pennsylvánské rady umění.Tři hlavní trendy v historii japonského umění začínají s příchodem období Maidži v roce 1868 a pokračují až do osmdesátých let století dvacátého, které reprezentuje moderní japonskou grafiku:1868 – 1989. „Tyto krásné a někdy pozoruhodně neobvyklé tisky odhalují komplexnost a rozlišné možnosti dřevorytu“ říká Amanda Zehnder,asistentka kurátora a organizátorka výstavy.“Výstava ilustruje dramatický vývoj media od konce 19.století a během století 20.“ Od začátku 17.století do roku 1868 bylo období Tokugawa Shogunate, šlechtická forma vlády v Japonsku. Dřevoryt v tomto období zobrazoval slavné kurtizány a herce stejně jako krajinu. Říkalo se jim ukiyo-e nebo „obrazy uplývajícího světa“ a byly prodávány bohaté vrstvě.Vysoce specializovaná výroba dřevorytů zaměstnávala množství lidí, k výrobě bylo potřeba spolupráce umělce, řezače dřevěných bloků, tiskaře a vydavatele, témata i technika se za 250 let změnily jen velmi málo. V tomto období bylo Japonsko uzavřeno okolnímu světu. Když dorazil s flotilou lodí v roce 1853 americký komodor Matthew Perry, který odmítl odjet dokud Japonsko neotevře dveře mezinárodnímu obchodu, japonská vláda začala komunikovat se Západem. Tokugawa Shogunate padlo v roce 1868, vláda nad impériem byla přeinstalována a začalo období Meidži, doba příchodu modernismu do japonského umění a kultury.Grafika doby Maidži reflektuje vzestup společnosti, radikální změny společenských struktur včetně oficiální propagace westernizace.Tisky reflektují vřavu doby a úpadek stylu ukiyo-e.Ve 20.století se objevují dva paralelní, ale ideologicky protikladné grafické trendy: shin-hanga (nový tisk) a sósaku-hanga (umělecký tisk). Shin-hanga oživilo ukiyo-e tradici zobrazování herců, krásek a krajin. Údajně v roce 1915 založil nakladatel Watanabe Shózaburó, dva roky po smrti císaře, hnutí shin-hanga zachraňující styl starý staletí, ve kterém nakladatel pověřil umělce vytvořením obrazu, najal řezbáře  a tiskaře.“Shin-hanga může být interpretováno jako vzpoura proti oficiálnímu trendu westernizace, která byla v období Mejdži velmi silná, kombinuje nostalgii po tradicích a specifickou japonskou identitu,“ říká Amanda Zehnder. Styl Sōsaku-hanga naopak reflektoval zájem o západní zvyky a zdůrazňoval autonomií umělce. Toto dlouhodobé hnutí (spadající do 20.století) založili umělci Yamamoto Kanae a Ishi Hakutei v roce 1904. Umělci sōsaku-hanga přijali myšlenku umělecké svobody v dřevorytu a tisku, experimentování s obrazem i ryteckou technikou.Tito umělci často začleňovali stopy po rydle do vzhledu finálního tisku jako stopy svých rukou v díle.Hnutí přijalo i avantgardní estetiku a nejradikálnější tisky na výstavě jsou už čistě abstraktní.Umělci sōsaku-hanga dramaticky prolomili japonskou tradici systému mnohastupňové spolupráce. Silně se zajímali o modernismus a přijímali západní pojetí umělce jako autonomní, kreativní osobnosti, což bylo možné díky oficielní politice Mejdži a mezinárodním kontaktům.Pozoruhodnou shodou mezi shin-hanga a sōsaku-hangaje stálá a trvalá oddanost dřevu jako materiálu a mediu pro vznik grafiky. Dřevo má hlubokou, staletí starou tradici a náboženské konotace v japonské kultuře.

Kolín / Německo

Herzog Wallraf-Richartz Museum

Mistr a Manga

17.duben 2007– 20. květen 2007

Komiks je považován za objev minulého století. Ale ve skutečnosti je mnoho prvků komiksu jako je narativnost a děj rozdělený do část obsahem středověkých maleb, například sekvence z Kolínské školy, každá část vypráví příběh. Wallraf srovnává slavný cyklus maleb legendy o svaté Uršule, který byl vytvořen v letech 1450-60 se sérií kreseb Saschi Schatzchen, současného mistra komiksu, v Německu považovaného za nejlepšího kreslíře žánru manga.

Kolín/Německo

Herzog Wallraf-Richartz Museum
 Goya a Picasso - Tauromachie

4.květen 2007 – 1.červenec 2007

Ku příležitosti oslavy 150.výročí sdružení Přátelé Wallraf-Richrtz-Museum a Museum Ludwig přichází muzeum s unikátní výstavou cyklů s tématem býčích zápasů od Goyi a Picassa. Toto „Tirschau“ (výstava zvířat) bude v Kolíně vystaveno poprvé.Jako Španělé oba titáni moderního umění 19. a 20.století měli k býčím zápasům velmi blízko a fenomén koridy je inspiroval, příkladem je „La Tauromaqia“ (umění býčích zápasů).

New Haven/ USA

 Yale University Art Gallery

Dělání stopy: Čtyři současní umělci v tisku
10.prosince 2006– 1.dubna, 2007, čtvrté patro

Výstava představuje výběr tisků Enrique Chagoya, Carroll Dunham, Jane Hammond a Kiki Smith ze sbírky Yale University Art Gallery. Tisk hraje podstatnou a nedílnou roli v umělecké tvorbě, rozšiřuje možnosti díla v základním mediu. Vyčerpání základních tiskařských možností, jako sériografie, obrat, hřížení a otevřenost okouzlení tradičními i netradičními metodami, tito umělci objevují a zkouší, co znamená „zanechat stopu“. Rozmanitost prací prezentovaných na výstavě – od Chagoyaových komiksově vyprávěných a stylizovaných děl po Hammondové představy nebes – nám umožňují nahlédnout do světa živého dialogu současné grafiky.

New Haven/USA

Yale University Art Gallery

Jasper Johns: Od desky k tisku -

10.prosince 2006 -1.duben 200ý, čtvrté patro

Tisk byl nedílnou součástí díla prominentního amerického malíře Jaspera Johnse po celou jeho kariéru. Každým dílem se více sbližoval s tímto mediem, objevoval vnitřní zákonitosti a možnosti grafiky – zanechávání stop, opakování, obraty, pohroužení, fragmentaci, paměť. Jasper Johns: Od desky k tisku se zaměřuje na rytiny do roku 1999, pracovní verze tisku, zkušební tisky a postupné dolaďování k závěrečnému tisku, k čemuž autor užívá i pět desek. Výstava nabízí unikátní možnost blíže nahlédnout do zákonitostí umělecké tvorby i samotného mechanického procesu tisku – rozvoj motivu, výběr barev, grafické vylepšení.

 Sydney/Austrálie

Art gallery of New South Wales
Lept a rytina v Austrálii 1880-1930

5.květen 2007 – 22.červenec 2007

Galerie Nového Jižního Walesu představuje výstavu zahrnující více než 100 australských leptů a dřevorytů vytvořených v letech 1880 až 1930. Díla pocházejí ze stálé sbírky galerie.

Australská grafika v tomto období vzkvétala. Zejména v období 1920-30 se zkušenosti s dřevorytem i leptem obnovovaly, Austrálie nastavila zrcadlo Evropě i Americe. Poprvé lept i rytina byly považovány za seriozní umění, uznávány australskými umělci i kritiky a grafika se dočkala nového lepšího postavení v rámci australské umělecké scény.Mnoho umělců bylo ovlivněno velkými evropskými mistry jako Rembrandt nebo Whistler, jejichž díla byla k vidění v australských galeriích.Byli také vystaveni vlivu prací britských, amerických i evropských současníků díky publikacím a častějšímu cestování.Nejlepší autoři si z těchto lekcí odnesli mnohá poučení a zaměřili se na autralská témata, začali psát příběh australského umění.Galerie Nového Jižního Walesu byla nerozlučně spjata s boomem leptu a rytiny, stejně jako centrum této tvorby, Sydney.Klíčovými umělci, kteří utvářeli sbírku byli Lionel a Norman Lindsay, Sydney Ure Smith a Syd Long. Tyto vlivné postavy dodaly lesku galerijní sbírce spolu se současnými i minulými zahraničními autory.sbírka vznikala v průběhu několika desetiletí, mězi přírůstky bylo například i dílo Jessie Trailla, který vytvořil jeden z nejslavnějších  grafických cyklů zachycujících rekonstrukci  Harbour mostu v Sydney v ranných 30.letech.

Brémy /Německo

Kunsthalle Bremen

Ex Machina – Ranné počítačové grafiky do roku 1979

17.červen 2007 – 29.červenec 2007

Kunsthalle Bremen vlastní unikátní kolekci ranných počítačových grafik. Jedná se o zhruba 1000 prací. Ku příležitosti osmdesátých narozenin průkopníka a teoretika Herberta W.Frankeho bude výběr z této sbírky poprvé představen veřejnosti. Vystaveno je 250 prací od 60 umělců, výstava ukazuje cestu od analogového do digitálního věku, představí výběr prací z let 1950 až 1979.

Archeologie digitálního obrazu

„Počítače pronikly do umělecké oblasti nenadále.V určitém smyslu počítače donutily umění přeskočit z doby kamenné do digitálního věku“, tak reflektoval vývoj Herbert W.Franke kolem roku 1968.Dnes je počítačové umění denně přítomno a tento jev je v umění značně viditelný. Ale vzrušující setkání počítače a umění se odehrálo před více než 40 lety, což je stále opomíjený fakt i mezi historiky umění.Od roku 2004 se Kunsthalle Bremen zabývá projektem s názvem Archeologie digitálního obrazu, galerie je tak centrem výzkumu, sbírkové činnosti i prezentace počítačové grafiky.Kromě čtyř významných výstav halvních průkopníků (Nake, Nees, Beckmann,Alsleben), symposia v roce 2005 a nepravidelných výstav mezinárodního digitáního umění. d.velop digital art award (Molnar,Mohr) díky podpoře Kulturní nadace federálních států a Ernst von Siemens Art Foundation byla galerie schopna shromáždit unikátní sbírku ranné počítačové grafiky.Výstava se zaměřuje na sbírku vytvořenou zakladatelem Herbertem W.Frankem a díla zahraničních umělců.

Původ počítačové grafiky

V padesátých letech se fotografie zobrazená na displejích prvních počítačů oddělila od vědecko-technického kontextu, v Americe byl prvním průkopníkem Ben F.Laposky a v Evropě  Herbert W.Franke. Matematické křivky byly poprvé interpretovány jako estetické objekty. Kolem roku 1960 se Roland K.Fuchshuber a Kurd Alsleben ještě více přiblížili tomuto novému pohledu a vytvořili první analogový kreslící program. Na stejném programu v letech 1962/63 souběžně pracovali F.Naked a G.Nees v Německu a A.Michael Noll v USA.Jako vědci a technici neměli jen dostatečné znalosti počítačové technologie, ale objevili i estetické možnosti počítačů.

První výstava

Prvotní vliv na rozvoj počítačů v Německu měla teorie informační estetiky Maxe Bense.V únoru 1965 filosof Bense uvedl první výstavu uměleckých počítačováých grafik vytvořených spolu s Georgem Neesem na Technické univerzitě ve Stutgardu. Chvíli po té – v dubnu – se uskutečnila první výstava v Americe, svá díla představili A.Michael Noll a Bella Julesz v Howard Wise Gallery v New Yorku. Londýnská výstava Kyberneticky vrozené štěstí, jejímž kurátorem byla Jasia Reichardt v roce 1968 dobyla mladému počítačovému umění světové uznání.V roce 1970 byla počítačová grafika zastoupena na bienále v Benátkách.

První umělci

První profesionální umělci jako Manuel Barbadillo, Harold Cohen,Karl Gerstner,Manfred Mohr,Vera Molnar a Edvard Zajec – začali rozvíjet svůj zájem o počítačovou grafiku. Je důležité zmínit i Otto Beckmanna,Klause Basseta,Miroslava Klivara,Chihaya Shimomura a Charlese A.Csuriho, kteří na neprobádaném poli rozvíjeli svou představivost. Csuriho Sine Curve Man (1967) je například jedna z prvních prací zabývajících se figurou.V letech sedmdesátých se rozvinula tendence abstraktní. Na výstavě Ex Machina však bude zastoupeno mnohem více umělců: Roger Coqart, Grace C.Hertlein,Kurt Ingerl, Kammerer-Luka, Tony Longson,Tomislav Mikulic,Alan Sutcliffe a Edvard Zajek.

New Brunsvic/USA

 J.Voorhees Zimmerli Art Museum ,Lower Dodge Gallery

Tisk v sovětském Estonsku

7.duben 2007 – 29.červenec 2007

Pobalstká republika Estonsko sdílí nadšeně dlouhou tradici tisku.Za časů Sovětského svazu se cenzoři soustředili především na dvě oblasti umění – malbu a román.Během studené války požívali grafici v Estonsku relativní svobody. Obyvatelé této republiky trpěli potlačování vlastních uměleckých tradic pod tlakem Sovětského svazu  a oficielního  socialistického realismu.Vyjádření osobního názoru, vlastní národní identity, znázornění estonské vlajky bylo zakázáno.Grafika, málo viditelná pro cenzory, poskytovala prostor pro vyjádření jinak zakázaných témat a vlastní pobaltské kultury.Blízkost Evropy, zvláště Finska, poskytovala estonským umělcům přístup k západním hodnotám a novinkám.Snadno kombinovali laxní přístup k ideologii s grafikou a toto jim umožňovalo sledovat i trendy za železnou oponou. Samozřejmě omezeně v rámci SSSR. Přesto do Estonska pronikl pop-art,minimalismus, konceptuální umění a Estonci v těchto směrech dosáhli mezinárodní úrovně.

Edinburg/ UK

National Gallery of Scotland

Picasso na papíře

14.červenec 2007 – 23.září 2007

.Pablo Picasso (1881-1973) je považován za největšího umělce 20.století a za jednoho z největších umělců vůbec.Narodil se ve španělské Malaze, byl zázračným dítětem, rychle zastínil svého otce, který byl profesionálním učitelem kreslení.V roce 1900 se přestěhoval do Paříže a zůstal už s Franciíí spojen navždy. Jeho vliv najdeme v celém pozdějším výtvarném umění, žádný umělce neovlivnil výtvarné umění tolik již během svého života.Vedle své tvorby malířské a sochařské byl také neobyčejným grafikem, kreslířem, vytvářel lepty i litografie, dřevoryty po více než sedmdesát let.Ze Státní galerie ve Stuttgartu je zapůjčeno na 100 děl, včetně 65 tisků, 15 kreseb a 10 knih s Picassovými ilustracemi.Další díla jsou zapůjčena ze soukromých a veřejných britských sbírek.Díla pocházejí z období od roku 1900, Picassova „růžového období“ přes kubistické práce předválečné, surrealismus kolem roku 1920 a 1030 až po skvělé linoryty z let 50. a práce se sexuální tematikou z konce života.

Pablo Picasso byl posedlým kreslířem a grafikem. Vytvořil na více než 2200 tisků nejrůznějších technik: prví je datován 1899, když mu bylo 17 let a poslední pochází z roku 1972, kdy bylo umělci devadesát.Počet kreseb nebyl nikdy spočítán.Tato vášeň pro kresbu byla rozvíjena, ale měla i ekonomické důvody: kreslení bylo levnější a kresby se snadněji prodávaly než obrazy.Picasso měl vzdělání tiskaře: místo učení se tradiční technice se sám přidal ke skupině techniků, kteří ho mohli učit novým dovednostem, které mohl využít pro vlastní tvorbu a požadavky.Často dělal ve své práci chyby, což je patrné třeba na leptu Skromné jídlo, které vytvořil v Paříži v roce 1904.Nedostatek peněz mu nedovolil si koupit novou desku, od přítele si tedy půjčil starou a vyleštil starou kresbu, kterou následně překryl svou vlastní.Byl příliš zbrklým, aby tuto práci udělal dokonale a tak zbytek původní kresby-krajiny prosvítá jeho dílem. Tráva vyrůstá z hlavy ženy.Picasso se začal zabývat grafikou od roku 1905, vytvořil na tucet leptů za rok, většina s cirkusovými náměty.vytvořil také několik dřevorytů, ale více se věnoval rytině a suché jehle.Lepty byly vytvářeny tak, že na vrstvu vosku na kovové desce byla přenesena kresba a následně vyleptána kyselinou do desky.Suchá jehla se vyrývala přímo do kovové desky, tak vznikly plně černé linie, když se deska nabarvila a projela tiskařským strojem.během první světové války Picasso, nepochybný otec avantgardy, jakoby udělal krok zpět.  Začal kreslit velmi realisticky a to začalo brzy promlouvat k Paříži.Někteří následovníci to považovali za zradu, jiní za jistý druh úlitby.Picasso pracoval tradičním stylem do svého kubistického období a i tehdy kombinoval dva přístupy.Ovlivněn klasickým uměním (velký dojem si odnesl z výletu do itálie v roce 1917), díla Ingrese a Renoirovy malby, ve 20.letech  maluje a kreslí, často akty se silnými končetinami. V malbě se soustředí na jednu či dvě figury, ale v kresbě vytváří více figurální kompozice.Lept stejně jako skicy, litografie jako malba. Lineární charakter sváděl Picassa k vytváření narativních scén, často se inspiruje mystikou či mytologií, v litografii se objevují portréty.Tvorba byla úzce svázána s osobním životem.Jak často sám říkal, umění se mění, když se  mění milenka a když na scénu přišla mladá Francoise Gillotová, kterou potkal v roce 1943, začal se více věnovat portrétu, spolu s litografií, ke které mu dodávala odvahu.Lept pobídl Picassa k práci v sériích,u  litografie to platilo ještě více.V obou technikách mohl umělec tvořit obrazy, tisknout, část desky vyleštit a pokračovat znovu.Picasso tuto možnost na litografii miloval.Ukazuje to i série býků z prosince 1945 až ledna 1946.Metamorfóza byla hlavním tématem Picassovy tvorby.Díky grafice a litografii zejména mohl realizovat své záměry: postupovat krok za krokem v proměně, blížilo se to magii a mystériu.Býk ukazuje postupnou proměnu z masivního zvířete na lehkou lineární kostru.Pro Picassa byly nové grafické techniky jako nové milenky.Inspirovaly ho k novým přístupům, probouzely nové tvůrčí síly.Byl posedlý půltuctem žen a půltuctem grafických technik. Umění a láska byli rovnocennými partnery v tvůrčí činnosti.

Slovensko – NG Bratislava

David Hockney: Slova & obrazy
Čtyři grafické cykly (1961 – 1977)
20. březen 2007 – 3.červen 2007

David Hockney patří k nejúspěšnějším současným anglickým umělcům a podle ohlasů v britském tisku i skutečně milovaným a obdivovaným. Při příležitosti jeho letošních sedmdesátin několik světových institucí organizuje rozsahem menší nebo větší retrospektivní přehlídky.
Slovenská národní galerie výstavou Slova a obrazy, Čtyři grafické cykly (1961 – 1971)
po prvýkrát představí slovenskému divákovi tvorbu této světové hvězdy výtvarného umění.
David Hockney na přelomu 50. a 60. roků študoval malbu na Královské akademii v Londýně, v čase vrcholícího pop-artu. I když dnes David Hockney odmítá příbuznost s tímto hnutím, bol to právě pop art, který mu pomohl objevit Andy Warhol, Ameriku a svobodu, kterou pro mnohých mladých umělců představovala tehdejší americká kultura. A tak, hned po skončení studia v roce 1962, i když se stal známým a úspěšným umělcem v rámci britských ostrovů, rozhodl se na několik roků usadit v Los Angeles v Kalifornii. Právě bezproblémový životný styl a sluncem prosvícená krajina se stali důležitými znaky jeho nejranějších „kalifornských“ maleb, dnes uváděných téměř v každé encyklopedii výtvarného umění.
Hockney byl vždy vynikajícím kreslířem, což se nejdřív odrazilo v jeho portrétní i grafické tvorbě.
Slovenská národní galérie ve spolupráci s Britskou radou představí takměř stovku grafik z ranné autorovy tvorby, které v rámci Hockneyho díla patří spíš k těm výjimečným. A i když sám autor říká, že není jen grafikem, ale malířem, který za svůj život vytvořil „jen“ několik grafik, tyto, i navzdory autorově „skromnosti“, jsou důležitým příspěvkem do grafického umění druhé polovice 20.století. Hockney se často především v začátcích svojí umělecké kariéry obracel k literárním zdrojům, čehož důkazem budou vystavené čtyři grafické soubory: Ilustrace jako citace k Hogarthovým Rake´s Progress – Život zhýralce, Ilustrace k Čtrnácti básním řeckého básníka od C.P. Cavafyho, Ilustrace K šesti pohádkám bratrů Grimmů a série grafických listů Modrá kytara jako homage k básni Wallace Stevensa Muž s modrou kytarou (1936).
V rámci krátké biografie je důležité připomenout publikaci Tajemství starých mistrů, kterou David Hockney vydal ve Velké Británii v roku 2001. Když se v ní velmi otevřeně věnuje vztahu historické malby a používání různých optických pomůcek, nejen otevřel stále ožehavou problematiku mistrova uměleckého génia, ale potvrdil tím především historickou legitimitu používání nových technologií v současné malbě.
Mimo Spojených států amerických byla Velká Británie jedinou krajinou, která vytvořila svojí vlastní pop-artovou scénu. Její ústřední postavou byl David Hockney, který je dnes nejslavnějším a nejznámějším žijícím umělcem britské výtvarné scény.
David Hockney se narodil v roku 1937 v Bradfordu jako čtvrté z pěti dětí. Svojí houževnatostí a výtvarným talentem se mu podařilo přesvědčit rodičů, aby uvěřili jeho nadání a podporovali ho na študiích nejdřív na místní umělecké škole Bradford College of Art (1953 – 1957) a nejdřív na Royal College od Art v Londýne (1959 – 1963).
„Hned jak jsem začal studovat na Royal College, jsem si uvědomil, že tu existují dvě skupiny studentů – tradicionalistická, která pracovala tak, jak vyžadovali na škole. Malovali zátiší a figurální kompozice. A potom to byla skupina, jejíž přístup k umění se mi jevil o mnoho dobrodružnější. Byli to studenti, kteří experimentovali s abstraktními expresionistickými malbami a uměním jednoduše žili.“
I Hockney jako bytostný experimentátor se vydal neozkoušenou cestou, ale brzo zjisil, že abstraktní malba mu nepřináší to, co od umění očekává. Pokračoval dále a čas strávený na Královské akademii využil neúnavným hledáním osobitého uměleckého stylu a sebeobjevováním vlastní, postupně se odhalující identity. Jako výrazný individualista se postavil proti přesile dobových mód a vsadil na figurativní malbu, která v 60. letech 20. století nepatřila k vyhledávaným moderním směrům výtvarného umění. V malbě ho nezajímala symbolika, ani metafora, chtěl vyprávět příběh. Vkládal do svých maleb a grafik verše básní, novinové články anebo nápisy, odpozorované z ulic Londýna, aby setřel rozdíly mezi literaturou a malováním. A právě práce z tohoto období, ze začátku 60. roků, nesoucí znaky graffiti, abstraktního expresionizmu, odkazy k dílu Jeana Ph.-A. Dubuffeta a Francisa Bacona mu přinesli to, co nazýváme celosvětovou slávou.
V roku 1963 se přestěhoval do Los Angeles, města, které mu tehdy zosobňovalo všechno to, co hledal.
„Po týdnu od příchodu do tohoto podivného města, kde jsem nepoznal ani duši, jsem složil zkoušku v autoškole, koupil si auto, odcestoval do Las Vegas a vyhrál nějaké peníze. Sehnal jsem si ateliér a začal malovat. To všechno jsem stihl za týden. A v duchu jsem si říkal: přesně takto jsem si to představoval.“
V roku 1967 tam maluje svoje nejslavnější dílo Bigger Splash (Větší šplíchnutí), obraz, který nemůže chybět v žádné encyklopedii světového výtvarného umění. V malbách z tohoto období dal Kalifornii a zvlášť jej životnímu stylu vlastní obrazovou identitu, vystihující pravou tvář tohoto nezaměnitelného místa. Přepálená průčelí domů, kobaltově modré bazény, s koupajícími, sprchujícími, či oddychujícími muži, namalované v jednoduchých liniích a čistých barevných plochách.
David Hockney nepatří k těm umělcům, kteří, když konečně objeví svůj autentický styl a k němu vhodnou techniku, jí donekonečna mechanicky rozvíjejí v různých variacích. Naopak, nebráni se novým podnětům a inspiracím. Experimentuje v oblasti kresby a grafiky, využívá polaroidní fotografii a elektronické přístroje jako jsou kopírka a fax. Je autorem scén a kostýmů k divadelním představením a nedělá mu problémy rušit stereotypy v teorii a dějinách umění. Jednoduše, i navzdory tomu, že David Hockney je tak těsně svázaný s přítomností, je umělcem renesanční velikosti. A i toto napětí mezi dneškem a včerejškem ho dělá jedinečným.

UK/ Londýn

The British Museum, Sál 5

Nový Svět: První anglický pohled na Ameriku

15.březen -17.červen 2007

Neobyčejné akvarely Johna Whita byly pro alžbětínský světu prvním dotekem Ameriky, nakonec utvářely pohled na Nový Svět.Výstava se zaměřuje na více než 70 akvarelů z Whitovy cesty po Virginii (nyní Severní Karolína) v roce 1580.Tyto obrazy jsou nejstaršími anglickými visuálními záznamy Ameriky.Flora, fauna, lidé a umožňuje nám vychutnat, jak fascinující a podivný musel být Nový Svět pro Evropany pozdního 16.století.Na výstavě jek vidění i výběr portrétů královny Alžběty, námořní a vědecké přístroje z tohoto období, stejně jako historické mapy, knihy, tisky a další předměty související s objevy alžbětínské doby a zachycují vzrušení zlatého věku nejen námořních objevů.Nový Svět v podání akvarelů Johna Whita se trvale otiskl do vnímání Ameriky na starém kontinentě.Tento odkaz pokračuje i po 250 letech od jeho smrti a to díky reprodukcím a přepracování jeho děl dalšími umělci, vývěr z děl následovníků a napodobovatelů je též vystaven.

UK/ Londýn

The British Museum, Sál 90
Italské tisky 1875-1975
1.únor 2007- 3.červen 2007

Výstava představuje přes sto let moderní italské grafiky, od časů sjednocení Itálie v roce 1870 po avantgardní umělce kolem roku 1970. Mezi 45 umělci jsou skvělé postavy jako Fattori, Morandi a Fontana, stejně jako zajímavá a důležitá díla Chirica a futuristů.Katalog nabízí první souborný přehled italské grafiky tohoto období. Většina vystavovaných prací pochází ze sbírek Britského muzea, sbírka byla budována mnoho let díky velkorysost anonymních dárců.

Belgie/

Centre de la Gravure et de l’Image imprimée de la Communauté française de Belgique Wallonie-Bruxelles

Joost Swarte - Retrospektiva
5.květen 2007 – 19.srpen 2007

Swarte se narodil v Heemstede v roce 1947. Páteř nizozemského undergroundu, zakladatel výrazu „čisté linie“ definuje to, co je nazýváno „Hergé stylem“. Je jedním z nepopiratelně vedoucích kreslířů, svým dílem ovlivnil mnoho dalších autorů.Výstava představuje 350 prací ve 12 kapitolách.

Le terme "ligne claire" (Klare lijn en hollandais) a été inventé en 1977 par Joost Swarte, à l'occasion de l'exposition "Tintin" de Rotterdam. Il désigne un langage graphique issu de Hergé et du "style Tintin" associé au journal du même nom, mais aussi, plus largement, un style narratif. L'autre "père" de la ligne claire est E.P. Jacobs, mais également Willy Vandersteen, Bob de Moor, Jacques Martin, ou Thibet.Les caractéristiques de base de la ligne claire ont comme but permanent d'améliorer la lisibilité de l'œuvre, mais sont également liées aux contraintes posées par les techniques d'imprimerie des périodiques enfantins de l'époque.

.contour systématique : trait noir, d'épaisseur régulière, identique pour tous les éléments du des sin (personnages, vêtements, décors), le dessin étant entièrement au service du récit;

• couleurs en aplats : pas d'effets d'ombre et lumière, même de nuit. Les effets d'ombre par hachures sont également évités;
• réalisme des décors;
• régularité des cases (peu de débordements d'images sur plusieurs cases ou de modification de taille des cases d'une page sur l'autre...), chaque case étant elle-même entourée d'un trait simple ;
• unité et continuité des plans ;
• suppression presque totale de toute forme de récitatif;

Australia / Sydney

Art Gallery of New South Wales

Tezuka – zázrak Manga

23.únor 2007 – 29.duben 2007

TEZUKA Osamu označován za ikonu japonského hnutí manga, v Japonsku znám jako mistr-umělce a uctívaný jako vůdce manga a anime průmyslu.Během života vytvořil přes 700 manga titulů, na západě je nejznámější jeho animovaný seriál Astro Boy a Bílí lev, který byl vysílán v 60.letech (samozřejmě ne v České republice).Tezukovo dílo je velebeno pro svou komplexnost a originalitu a jeho kresba je ukázkou neobyčejné kaligrafické dynamiky.Jeho profesionální manga díla obsahují dva proudy: manga „komické obrázky“ pro mladé publikum, včetně Astro Boye, Kimby a Princezny Rytíře a gekiga „dramatické obrázky“ – ve vážnějším tónu, příběhy orientované na dospělé diváky jako Píseň Apolla a Ludwig B, spojují realistický dojem a emotivní dopad.Výstava spojuje oba aspekty jeho tvorby, představuje západnímu publiku komplexnost a neobyčejnou šíři manga stylu a forem.Poprvé se na západě může veřejnost seznámit současně s autorovými kresbami, návrhy manga, plakáty a nahlédnout tak blíže do jeho tvůrčích postupů.

Rakousko/Vídeň

Albertine         

BASELITZ Remix

18.leden 2007 – 24.duben 2007

Výstava prezentuje zaujetí George Baselitze jeho vlastním dílem z 60. a ranných 70.let. Zhodnocoval a reinterpretoval a tvořil další variace na své legendární první díla včetně obrazů „hrdinů“. Nespoutané dílo ze starých časů, přetékající energií nyní kontrastují s „remixem“ ve vyrovnaných a světlých barvách někdy se sebeironickým podtextem.Jeho mistrovství prošlo zkouškou a troufnul si vytvořit nové variace svého díla, šedesátiosmiletý Baselitz nevědomě následuje Edvarda Muncha, otce tohoto malířského shrnutí.Výstava zahrnuje na 30 velkoformátových maleb a 60 dalších prací na papíře, které jsou představovány poprvé.Díla Georg Baselitze je jednou z hlavních výstav Albertiny na poli současného umění.

Německo/Drážďany

Staatliche Kunstsammlungen Dresden

Kreslení světla - Clichés-verre od Corota, Daubigny a ostatních z německých sbírek

9.červen 2007 – 3.září 2007

“Kreslení světlem” je věnováno velmi zvláštní umělecké technice, která byla objevena jako jedna z forem grafiky a během doby byla zapomenuta: cliché-verre.Tato technika, objevená v první polovině 19.století kombinuje tradiční techniku leptu s novou technologií fotografie.Skleněný povrch byl pokryt fotografickou vrstvou, která byla vyryta pomocí nejrůznějších nástrojů. Negativ vzniklý touto technikou byl kopírován na citlivý papír pod slunečním světlem.Fotografie tak vznikla bez pomoci fotoaparátu.V 19.století vznikla cliché-verre ajko metoda pro reprodukci uměleckých děl, postupně se ale rozvinula do nezávislé disciplíny a zejména Francouzi s ní experimentovali.Zvláště krajinář Jean-Baptiste Camille Corot se zasloužil o rozvoj této techniky. V roce 1850 poprvé přišel do Arrasu v severní Franciia na doporučení kruhu fotografů do roku 1874 vytvořil celkem 66 clichés-verres.Díky fotografovi Eugénu Cuvelieru byla technika známa v Barbizonu.Jeden z malířů barbizonské školy Charles-François Daubigny byl druhým nejvýznamnějším šiřitelem techniky pro umělecké využití, během roku 1862 vytvořil 17 prací. Výstava představuje poprvé přehled francouzských clichés-verres z 19.století z německých sbírek. V kabinetu najdeme na 25 prací Corota a Daubignyho, které se dostaly do sbírky na začátku 20.století – postupně se cliché-verre stalo vítaným sběratelským artiklem a začalo být představováno veřejnosti.Díky prodeji velké soukromé sbírky přibily do sbírky i originální skleněné desky, jejich cena na uměleckém trhu velmi roste. Drážďanská výstava poprvé představuje svou sbírku spolu se zápůjčkami z grafické sbírky Berlína, Brém, Hamburku, Kolína, Mnichova a Stuttgartu. Krom děl Corota a Daubigniho jsou k vidění i díla ostatních autorů barnizonské školy jako Jeana-Francoise Milleta, Théodora Rousseau, Charlese Emila Jacqua, Alberta Heinricha Brendela a Julia  Bakofa spolu s cliché-verre vytvořenými Eugénem Delacroixem.Rozdílné techniky a metody pomáhaly dosahovat nejrůznějších efektů a dokumentují různorodost techniky cliché-verre.Díla vzniklá stranou Paříže zobrazují především krajinu a venkovský život velmi intimně.Kombinací leptu a francouzské krajinářské fotografie jsou díla Eugèna Cuveliera, Con­stanta Famina nebo Gustava Le Graye, jsou stylizované a zároveň mají historický rozměr, což obě spojuje i technika cliché-verre.Zvláštní kouzlo cliché-verre se vzpouzí přesnému určení – vyvolává otázky na téma originál a reprodukce, umělecká tvorba a technický rozměr díla.K výstavě je vydán katalog.

Kingston/ Kanada

Mezi řádky: francouzské tisky 19.století

Frances K. Smith Gallery
1.duben 2007 – 5.srpen 2007

Francouzské tisky 19.století byly objeveny díky módě a sběratelství, díky technice a skrze stylistickou a formální analýzu.Jiným přístupem je zkoumání kontextu, ve kterém díla vznikla. Pokud rozeznáváme kontext, můžeme spatřit náměty umělců a jejich přístup k prizmatům historie a biografie.Tato syntéza nás vede ke „čtení mezi řádky“ a napomáhá lépe porozumět vztahu umělce a jeho díla, jeho životním podmínkám a jeho době.Na začátku 19.století umělci pracovali s hlubokým citem pro minulost.Reagovali na zmatek francouzské revoluce a Napoleonovy éry reflektováním historie a očekáváním důsledků v  budoucnosti.V polovině 19.století, politické pozdvižení bylo kombinováno rychlou industrializací a rozvojem měst, což dodávalo umělcům odvahu zaměřit se aktivně především na přítomnost.Výsledkem byla pozornost zaměřená na denní život, od současných politiků po lidi kolem.Kresby z Art Centre obohacují sbírku o práce Honoré Daumier, Théodore Géricault, Édouard Vuillard i tato díla nabízejí odpověď na život umělce a jeho vztah k okolí.Tisky toto vše zachycují napříč celým stoletím, evokují minulost Francie, dobu kdy minulost byla nahrazena přítomností, napětí mezi minulostí a současností bylo přítomno ve francouzském umění celého 19.století.

Švýcarsko- Musée Jenisch,Vevey

Erik Desmazières – Fantastická místa, tisky a kresby
15.červen 2007 – 9.září 2007

Na poli současné grafiky je dílo Erika Desmaziérese nepřehlédnutelné svou výraznou ikonografií, jakoby z jiné doby, osobnost sledující pouze své představy.Výstava navazuje na výstavu v pařížském Musée Carnavalet, 113 prací vybraných Museem Jenisch představuje 40 let tvorby a zaměřuje se na místa zrozená v autorově představivosti. Podivná města, exotické výpravy, kabinety kuriozit plné zvláštních přírodnin a děl, labyrinty tajemných knihoven to vše tvoří vesmír Erika Desmaziéres.

Detaily musíme sledovat pomalu

Kabinet tisku švýcarského kantonu je hrdý na sbírku 30 tisků Erika Desmaziéres. Dlouho byla zamýšlena výstava, která by veřejnosti představila technickou virtuositu a snové vise. Technika je velmi klasická, autor se vyznává k obdivu k Piranesi, John Martinovi, Monsú Desiderio stejně jako Callotovi, ale lepty Erika Desmaziérese se vyznačují hustotou detailů, komplexností architektury a vyžadují pomalé „čtení“ a soustředění. Autor rád cituje Flauberta „kde končí dívání se na něco, začíná zájem“.Jeho vize vypadají na první pohled realisticky , ale rychle si všimneme něčeho zvláštního. Autor se drží tradičního stylu, kdy zdánlivě realistické prostředí kombinuje s fantastickými prvky a poznamenává dílo znamením melancholie.

Studium tvůrčího procesu

Kombinací vlastní autorovy sbírky a veřejných sbírek z USA, Belgie a Švýcarska nabízí Kabinet grafiky průřez imaginárním světem na jedné straně uznávaného umělce dneška,  na straně druhé odhaluje pomalý proces tvorby, vlastní grafickému umění. Nejen díla pověšená v muzeích odkrývají i tvoří vrstvy a sedimenty, jako řezbář vytváří složité konstrukce a v obsesivním návratu ke starému obnovuje dávná témata. Film nazvaný Le Paris d´Erik od Bertranda Renaudineau a Gérarda Emmanuela da Silva sleduje umělce při práci, zachycuje ho při tvorbě skic tužkou až po konečný tisk, včetně detailní přípravy desky.

Objevování uměleckého díla  v sedmi fázích

Výstava rozvíjí imaginární svět Erika Desmaziérese v sedmi kapitolách.Zvláštní komplexnost Měst připomíná cestu příběhy Julese Verna. V Bitvách si vzpomeneme na dědictví Leonarda a Piranesiho, dovoluje ničit budovy , které vypadají nezničitelně. Autory Výpravy objevují nový svět, ve kterém plují gondoly, parníky k přístavním hrázím.Neuvěřitelné a překvapivé věci jako mušle, kraby a ryby místo lidských hlav v Kuriozitách jsou hned vedle Pokojů snění plných úniků, daleko od šílícího davu. Knihovny upomínají na Babel, Borgese, přerušují jeho dílo v pravidelném stylu. Poslední Komedie popisují podivné a tajuplné postavy, chyby našich současných bratří podobně jako v díle Callota nebo Pietra Longhiho.

Od vědy k leptu

Narodil se v Maroku v roce 1948 jako syn diplomata, Erika Desmaziéres strávil dětství stěhováním z místa na místo, z Atlasu do Portugalska a Francie. V roce 1971 absolvoval pařížský Institut politických věd. Současně studoval grafiku ve večerních kurzech pořádaných pařížskou radnicí. Jeho zájem o toto médium rostl díky dílům Piranesiho, byl fascinován konstrukcí prostoru pomocí černé a bílé. Od roku 1972 si zvolil lept jako základní techniku, jako základ svého vyjádření. Rychle si vybudoval reputaci v okruhu znalců a získal první ocenění (Grand Prix města Paříže v roce 1978). Erika Desmaziéres byl podporován hlavními obchodníky s tisky jako Arséne Bonafous-Murat v Paříži, Francois Ditesheim v Neuchatel, Andrew Fitch v New Yorku a Christopher Mendez v Londýně. Jeho rytecké dílo čítá na 200 listů, pokrývajících čtyřicet let tvorby.