Na toto téma aktuálně probíhá ve 2. patře Bílkovy vily v Praze dlouhodobá výstava František Bílek.

HANA LARVOVÁ
Raná tvorba mladého sochaře Františka Bílka (1872–1941), vznikající zhruba do konce prvního desetiletí 20. století, představuje to nejvýznamnější, co tento svérázný umělec vytvořil. Vznikala před více než sto třiceti lety jako dílo téměř vytržené z dobových uměleckých trendů – a právě tato originalita a nezávislost jí dodnes propůjčují zvláštní, tajemnou přitažlivost.

Tady je upravený text. Odstranil jsem zbytečné zalomení řádků tak, aby text plynule navazoval v rámci odstavců, ale zachoval jsem původní strukturu informací.

Bílek byl v pravém slova smyslu „univerzálním umělcem“. Věnoval se sochařství, kresbě i grafice, vytvářel autorské knihy, zabýval se uměleckým řemeslem a psal nábožensky laděné texty.

Nejvýrazněji se jeho originalita projevila v rané tvorbě, v níž formuluje svou osobitou interpretaci křesťanství jako spirituálního systému symbolů a alegorií. Postupně dospěl k vlastní verzi náboženského, esoterického synkretismu; vycházel z biblické symboliky Starého a Nového zákona, ale zároveň ji spojoval s novoplatonismem, gnostickými představami prvních století křesťanské éry i s motivy orientálních náboženství. Tento složitý, patosem a intenzivní emocionalitou prodchnutý prostor úvah o smyslu lidské existence se stal základem jeho expresivního díla. Všechny jeho části propojuje jedna hlavní vize – představa nepřetržité duchovní pouti člověka k „Poznání“.

Raná etapa je úzce spojena s grafickou tvorbou, která nejen doprovází, ale i zpětně ovlivňuje jeho sochařskou práci. První suché jehly vytváří Bílek již roku 1899, plně se však grafice, převážně litografii a dřevorytu, věnuje od roku 1905. Grafika se stává nedílnou součástí jeho autorských knih. Zatímco v prvním knižním díle Otčenáš (1901) se objevuje pouze několik litografií vedle reprodukcí kreseb a soch, další zásadní knihy Stavba budoucího chrámu v nás (1908) a Cesta (1909) jsou už graficky komplexní a představují „vizuální klíč“ k porozumění Bílkovu mystickému konceptu.

Ve Stavbě budoucího chrámu v nás popisuje nejen svoji křesťanskou vizi, ale i zamýšlené sochařské a grafické projekty. Kromě těchto intelektuálních podnětů prožíval tehdy mladý umělec i hluboká vnitřní traumata, vyvolaná náročnou meditací a asketickým způsobem života, spojená s opakující se vizionářskou zkušeností. Výsledkem byly i jeho první výrazně kontroverzní sochy, jako Golgota a Orba je naší viny trest (1902), které již naznačily dramatickou a duchovně exaltovanou povahu jeho budoucí tvorby.

Schurého Velcí zasvěcenci se stali jedním z hlavních inspiračních zdrojů Bílkových mystických představ i přímým předobrazem knih Cesta a Stavba budoucího chrámu v nás. S knihou se sice setkal už v Paříži, ale důkladně ji prostudoval až koncem 90. let díky Juliu Zeyerovi. Podle svědectví byla v jeho knihovně uložena hned vedle Bible. Schuré v ní představuje postavy velkých duchovních učitelů – od Rámy a Krišny přes Herma, Mojžíše, Orfea, Pythagora, Platóna až po Ježíše. Každý z nich je nositelem určité fáze duchovního vývoje lidstva, jednoho z velkých náboženství a filozofických konceptů dějin, které mělo své učedníky a šiřitele, svá mystéria, zasvěcení i legendy.

V litografickém cyklu Cesta Bílek tento koncept převádí do vlastní monumentální fresky o 37 litografiích, která sleduje nepřetržité putování lidstva za Pravdou. Začíná Pádem, pokračuje postavami Adama a Evy a starozákonními proroky, přechází k tajemným zasvěcencům a směřuje k prvním učedníkům Krista. Projekt Cesty promýšlel už od 90. let i jako sochařskou alej monumentálních postav, z níž se mu podařilo uskutečnit jen část – například sochu Mojžíše (1905) či pozdější sousoší Adama a Evy (1921).

Schurého vliv je patrný i ve druhém velkém spisu Stavba budoucího chrámu v nás (1908), doprovázeném jedenácti dřevoryty a čtyřmi světlotisky. Text sleduje „trýznivou cestu“ člověka životem, od narození až po zasvěcení v Předsíni chrámové, kterou vstupuje do Chrámu přírody, stvořeného Všemohoucím. V některých částech vychází Bílek ze Schurého téměř doslovně – například v popisu zasvěcování v síních egyptského chrámu. Tyto představy pak převedl mezi lety 1905–1908 do grafické podoby.

Obě autorské knihy – Cesta a Stavba budoucího chrámu v nás – tvoří základní pilíře Bílkovy tvorby a dodnes nám otevírají cestu k porozumění jeho jedinečnému, hluboce spirituálnímu světu.

Na toto téma aktuálně probíhá ve 2. patře Bílkovy vily v Praze dlouhodobá výstava František Bílek.