Gerhard Richter 81 Zeichnungen – 1 STRIP-Bild – 1 Edition
München, 25. März 2025
GERHARD RICHTER
81 ZEICHNUNGEN ∙ 1 STRIP-BILD ∙ 1 EDITION
02.05. – 08.06.2025
EVA ČAPKOVÁ
Gerhard Richter vystavoval v Mnichově naposledy v roce 2021. Staatliche Graphische Sammlung letos uspořádala devadesáti tříletému umělci další výstavu. Nesla název: 81 Zeichnungen ∙ 1 STRIP-Bild ∙ 1 Edition a probíhala od 2. května do 8. června. SGS při té příležitosti uvedla: Tímto projektem SGS v Mnichově opětovně zkoumá otázku postavení kreslířského umění v 21. století jako zdroje v rámci výtvarného umění a zkoumá jeho roli jako existenciální formy vyjádření lidského intelektu a jeho tvořivé síly.
U vstupu na výstavu čekalo na návštěvníky prohlášení umělce, velký nápis: JIŽ NEMALUJI. Následně si diváci mohli přečíst krátký rozhovor kurátora výstavy Michaela Heringa s Gerhardem Richterem z ledna tohoto roku:
MICHAEL HERING: V posledních letech neustále překvapujete všechny nadšence výtvarného umění virtuózními kresbami. Jaký význam má pro vás kresba dnes?
GERHARD RICHTER: Malování už není možné. Jsem vděčný za to, že mohu alespoň ještě kreslit.
MH: Kresebně jsou Vaše práce vysoce komplexní. Máte před očima motiv ještě před prvním tahem, nebo vytváříte kompozici až během kreslení?
GR: Částečně tak, částečně onak. Jinými slovy, obojí je vždy předpokladem.
MH: Vytváříte mimořádně husté kompozice, které jsou kreslířsky pečlivě zpracovány, a prokládáte je volnými liniemi. Jaký máte důvod k tomu, abyste v jedné kresbě konfrontoval nejrůznější kreslířské techniky?
GR: Je to zábava.
MH: Mám dojem, že v interakci kreslířských prostředků modelujete prostorové útvary. Jaký umělecký zájem sledujete v těchto abstraktně-konstruktivních, monumentálně působících kompozicích?
GR: Možná bych chtěl, aby kresby hodně vyprávěly.
MH: Do barevného toku akvarelů kreslíte. Vylepšujete náhodný tok barvy? Anebo jinak: Jaký prostor přenecháváte náhodě, kterou umíte využít v celém svém díle jako aktuální umělecký prostředek?
GR: Pouhá náhoda je zřídka dobrá, musím na tom pracovat.
MH: Pro mnichovskou výstavu jste se rozhodl postavit kresby proti nově vytvořenému strip-paintingu. Také u strip-paintingu vám pomáhá náhoda. Je tedy náhoda společným jmenovatelem, který obsahově spojuje aktuální kresby s tímto monumentálním obrazem, i když jsou tak odlišné?
GR: Myslím, že ano.
MH: Zajímáte se především o světy obrazů, které vznikají, nebo si spíše vychutnáváte kreslířské jevy jako linka, šrafura, lazura, barva, černá a bílá?
GR: Světy obrazů.
MH: Jaký význam má pro vás kreslení v rámci vašich každodenních povinností, jako jsou schůzky, odpočinek, rozhovory, setkání atd.?
GR: Bohužel, nekreslím každý den, ale vždycky je to radost.
MH: Všechny listy jsou na přední straně viditelně a přesně datovány, což se zdá být poněkud neobvyklé. Mám dojem, že divák může v kresbách číst jako v deníkových listech. Jaký význam má pro vás chronologické uspořádání?
GR: Pravděpodobně se mi to líbí.
MH: Můžeme říci, že jako malíř jste dosáhl všeho. Vaše dílo píše historii umění. Existují nějaké otázky v kresbě, se kterými se potýkáte stejně jako v malbě? Je Vaše kresba výrazem neklidu nebo vnitřního uspokojení?
GR: Na to nedokážu odpovědět.
Když si návštěvník přečetl tento rozhovor na úvodním panelu, vydává se chodbou, kterou po stranách lemují vitríny, ve kterých obvykle může obdivovat grafické listy či kreslířskou tvorbu umělců. Cesta do hlavního výstavního sálu byla však tentokrát prázdná, a to jistě ne z toho důvodu, že nebylo co vystavovat. Až v předposlední vitríně po pravé straně byla umístěna v názvu výstavy slibovaná fotoedice. Jednalo se o fotografii malby „Lebka“ z roku 2017. Byla vytištěna na silně reflexním skle Antelio ve velikosti 55 x 50 cm. Lebka, ve které se odráží sám divák, a která je symbolem pomíjivosti, a také palčivé prázdno vitrín, společně s větou – „již nemaluji“, která ještě člověku doznívá v hlavě, vyvolávaly na úvod smíšené, zneklidňující až nepříjemné pocity.
Tyto se však rázem rozplynuly, když jste se ocitli v hlavním sále, jemuž na stěně, jenž tvoří předěl obrovské výstavní síně, vévodil jeden z umělcových obrazů, který dobře známe. Strip-painting, tedy obraz, který se skládá z tenkých barevných proužků. Exemplář, který měřil 2 x 4 metry, byl zhotoven přímo pro Mnichov a vytvářel určitý antipod k ostatním 81 kresbám o velikosti A4. Strip-painting vzniká tak, že umělec pomocí počítače rozloží svůj vlastní abstraktní obraz na stále menší a menší segmenty, které rovněž multiplikuje pomocí osových zrcadlení a znovu skládá. Výsledkem je kombinace zdánlivě náhodně nalezených lineárních motivů a třídící tendence, která jim propůjčila nové uspořádání v rámci výsledného celku.
Opravdu to byla právě práce s náhodou, která strip propojovala s ostatními kresbami. I když i zde se jedná o náhodu ne zcela náhodnou, ale do značné míry řízenou vědomím umělce. Jednalo se o práce, které vznikly v období posledních tří let. Všechny byly rámovány do jednoho typu rámů o stejné velikosti a byly zavěšeny za sebou na stěně tak, že připomínaly filmový pás. Tím však veškerá uniformita končila – grafické sbírky na tomto místě hovoří o asketické přísnosti – a Richter před divákovýma očima rozehrál hru barevných skladeb a kresebných postupů sahajících od kresby tužkou, uhlem, tuší až po akvarel. Všechny kresby byly čistě abstraktní a cílily na rozpoutání divákovy fantazie.
Vystaveno bylo několik odlišně zpracovaných cyklů. Všechny však byly shodně signované tužkou nebo propiskou a na den přesně datované. Divák měl tedy skutečně před sebou něco jako deník či onen filmový pás, na němž měl možnost pozorovat neustále se měnící abstraktní figuru. Měl před sebou stále nové a nové vhledy do fantazijních světů. U jednotlivých kreb se již nenacházely žádné popisky, což přispělo k celkové čistotě prezentace. Popisky bylo možné vynechat jednak z toho důvodu, že vše důležité bylo uvedeno přímo na kresbách, a jednak pro ohromnou sílu a působivost, kterou tyto kresby disponovaly. Poctivé řemeslo vynikající svou kvalitou a zkušenost se zde setkaly se snem a fantazií. Tento způsob instalace si však může dovolit opravdu jen malá hrstka umělců, a k nim právě Richter nikoli bezdůvodně patří. Tím, že kresby nepojmenoval, dokonce neuvedl ani techniky, přenechal značný prostor divákově představivosti. Člověk může přistupovat ke kresbám zcela nepředpojatě, bez jakéhokoliv interpretačního záměru, byť jen částečně naznačeného umělcem.
Na kresbách byly k vidění šedé valéry, které horizontálně uspořádané a protnuté liniemi připomínaly krajiny, dále šedé kresebně ohraničené plochy vytvářející abstraktní kompozice, které byly plné pohybu, jakéhosi vegetativního růstu. Pokud divák přešel k dalším dílům, objevoval akvarely kombinované s kresbou tužkou. Jemně namodralé a šedé tóny společně s bílými plochami připomínaly oblačné struktury. Bylo však také viditelné, že umělec pomocí geometricky konstruovaných linií propůjčuje chaosu řád, usměrňuje toky barev, vykrývá prostory, které měly zůstat nepojednané. Někdy přidával i barevné odstíny žluté, červené, ale především hnědých tónů. Některé z těchto forem připomínaly lidské postavy, prostorové obrazce či architekturu. Náhoda byla usměrňována, mohla působit pouze tam, kde jí to umělec dovolil.
Michael Hering v jednom z interview k výstavě prozradil, že Richter využívá i tisk, který rozšiřuje kresbou. Tento postup nazval „kolážování tužkou“ 1. Richter vychází z určité předlohy, například svého vlastního akvarelu, který si vytiskne, dále zpracovává a interpretuje. Volí si svůj vlastní podnět, který se mu stává výchozím bodem dalšího tvoření. I proto Hering upozorňuje v doprovodné publikaci na Leonarda da Vinciho a jeho známý návod budoucím malířům, jak hledat inspiraci v bezpředmětném. Da Vinci v něm uvádí například staré oprýskané zdi či povrchy mramoru, náhodně vzniklé struktury, které je možné chápat jako výchozí podnět uměleckého díla. Podobně můžeme chápat i náhodu Richterovu, tedy jako stimul a zároveň jako cíleně využívaný výtvarný prostředek.
Hering současně cituje i samotného Richtera, který od interpretace náhodných struktur vyžaduje ještě víc. Snaží se je totiž naplnit obsahy: „Vždy mě v zásadě fascinovaly náhodné jevy. Například nejrůznější nálezy v přírodě, skvrny na zdech, zbytky barev atd. – a samozřejmě také tyto poloautomaticky vznikající pohledy, které lze vytvořit pomocí prolínání barev. […] A pak jde o otázku, co nám tyto „obrazy“ sdělují, jakou kvalitu mají, zda mohou být něčím víc než jen nějakým způsobem zajímavé. To je těžké.“
Na dalších kresbách byly vidět spletité formy a expresivní hutné linie. Jiné kresby byly čistě lineární. U dalších jsme se mohli domnívat, že umělec využil i frotáž, tak známou od umělce, pro kterého byl da Vinci také velkým vzorem, Maxe Ernsta. Z některých kreseb jako by na nás koukaly oči neznámých stvoření. U další skupiny prací pak převládla barva. Sytou zeleň umělec kombinoval s kresbou tužkou. Další barevné tóny byly jemné a pastelové, jako oranžová nebo růžová, ve kterých se rozpouštěla černá tuš, kterou usměrňovaly linie, tělesa a světelné body. Avšak v podstatě v každé z kreseb byla cítit konstruktivní tendence, tendence najít a vybudovat řád v chaosu, využít náhody a dát jí smysl.
Byl to také sám Gerhard Richter, kdo byl odpovědný za způsob instalace, komponoval každou z jednotlivých stěn. Kresby řadil tematicky a chronologicky, i když někdy udělal výjimku. K tomuto účelu si nechal ve svém kolínském ateliéru vyrobit model mnichovské výstavní síně. V tisku se ihned objevily zprávy o této výstavě, která byla pojímána jako senzace. Nové a překvapující kresby Gerharda Richtera! Bayerisches Rundfunk při této příležitosti napsal, že se nejedná o žádné pozdní dílo, a že Richter svými kresbami překvapuje. Také Hering prozradil, že v Mnichově má člověk spíše pocit, že se dívá na dílo mladého umělce. „Takže mi kolegové řekli, že to vypadá, jako by to udělal třicátník.“
Ale, nelžeme si do kapsy, jedná se o pozdní dílo, ale o pozdní dílo jednoho z nejvýznačnějších německých současných umělců. Samo označení nemusí být ale chápáno negativně. Richter je totiž důkazem toho, že tvůrčí síla je nezdolná. Pokud umělec nemůže malovat, kreslí nebo vykonává jinou činnost, která umožňuje průchod jeho tvůrčí potenci. Pokud nemůže tvořit ve velkých formátech, spokojí se s malými. Dodejme, že bychom rozhodně neměli ani v dnešní době rozmáchlých gest vnímat malý formát jako něco druhořadého.
Richter nachází vždy nové cesty uměleckého ztvárnění, takové postupy, které mu vyhovují. Přitom se neopakuje, nerozmělňuje své vlastní dílo. Jeho pozdní tvorba je stejně inovativní a kvalitní jako předchozí tvůrčí fáze. Celou jeho uměleckou drahou totiž prostupuje snaha o zkoumání lidského vnímání, o iritaci našich smyslů a vžitých představ. Podařilo se mu také to, o čem mluvil v úvodním rozhovoru – rozvyprávět své obrazy. Jsou to body, linie, křivky, plochy, skrumáže forem a barevné tóny, které se stávají zásadními komunikačními činiteli v tomto procesu, který vyvolává prožitek neuchopitelný slovy. Richter výstavou znovu potvrdil, proč patří k nejdůležitějším a také nejdražším, chceme-li uvádět i toto měřítko, autorům.
Bohužel Staatliche Graphische Sammlung si nemohou z finančních důvodů dovolit odkoupit žádnou z vystavených kreseb, které následně poputují do newyorské aukční galerie Zwirner a odtud pravděpodobně do celého světa.
1 [https://www.br.de/nachrichten/kultur/gerhard-richter-pinakothek-der-moderne-zeigt-seine-neuen-werke,Uk1GaIb](https://www.br.de/nachrichten/kultur/gerhard-richter-pinakothek-der-moderne-zeigt-seine-neuen-werke,Uk1GaIb).
2 Henin, Michael: Der Veregeblichkeit gewidmet. Im memoriam Franz-Joachim Verspohl, in: Gerhard Richter. 81 Zeichnungen ∙ 1 STRIP-Bild ∙ 1 Edition, Köln 2025, s. 123.
3 Gerhard Richter, zit, n. Schwarz, Dieter: Gerhard Richter. Zeichnungen 1964–1999, Werkverzeichnis, Düsseldorf 1999, s. 46., zde přeloženo do českého jazyka a citováno podle: Gerhard Richter. 81 Zeichnungen ∙ 1 STRIP-Bild ∙ 1 Edition, Köln 2025, s. 123–124.
4 Viz: [https://www.br.de/nachrichten/kultur/gerhard-richter-pinakothek-der-moderne-zeigt-seine-neuen-werke,Uk1GaIb](https://www.br.de/nachrichten/kultur/gerhard-richter-pinakothek-der-moderne-zeigt-seine-neuen-werke,Uk1GaIb).
5 Tamtéž.
Gerhard Richter. 81 Zeichnungen
1 STRIP-Bild ∙ 1 Edition EVA ČAPKOVÁ Gerhard Richter last exhibited in Munich in 2021. This year, the State Graphic Collection organized another exhibition for the 93-year-old artist. It was titled: 81 Zeichnungen ∙ 1 STRIP-Bild ∙ 1 Edition and ran from May 2 to June 8. As they revealed: With this project, the State Graphic Collection in Munich is once again examining the question of the status of drawing as an impulsive source within the visual arts in the 21st century and exploring its role as an existential form of expression of human intellect and creative power.
Upon entering the exhibition, visitors were greeted by a state – ment from the artist, a large inscription: I NO LONGER PAINT. Visitors could then read a short interview with Gerhard Richter conducted by exhibition curator Michael Hering in January of this year: MICHAEL HERING: In recent years, you have continually surprised all art enthusiasts with your virtuoso drawings. What does drawing mean to you today? GERHARD RICHTER: Painting is no longer possible. I am grateful that I can still draw, while… MH: Your drawings are highly complex. Do you have the motif in mind before you make the first stroke, or do you create the composition as you draw? GR: Partly one way, partly the other. In other words, both are always a prerequisite. MH: You create exceptionally dense compositions that are meticulously crafted in terms of drawing, and you intersperse them with free lines. What is your reason for confronting a variety of drawing techniques in a single drawing? GR: It’s fun. MH: I get the impression that you model spatial forms through the interaction of drawing techniques. What artistic interest do you pursue in these abstract-constructive, monumental – -looking compositions? GR: Perhaps I want the drawings to tell a lot of stories. MH: You draw into the colorful flow of watercolors. Do you improve the random flow of color? Or, in other words, how much space do you leave to chance, which you are able to use throughout your work as a current artistic medium? GR: Pure chance is rarely good; I have to work on it. MH: For the Munich exhibition, you decided to juxtapose drawings with newly created strip paintings. Chance also helps you with strip paintings. So is chance the common denominator that connects the current drawings with this monumental painting in terms of content, even though they are so different? GR: I think so. MH: Are you primarily interested in the worlds of images that are created, or do you rather enjoy drawing phenomena such as line, hatching, glazing, color, black and white? GR: The worlds of images.. MH: What significance does drawing have for you in the context of your daily duties, such as meetings, rest, conversa – tions, encounters, etc.? GR: Unfortunately, drawing is not an everyday activity, but it is always a pleasure. MH: All the sheets are visibly and precisely dated on the front, which seems somewhat unusual. I have the impression that the viewer can read the drawings as if they were diary entries. What significance does chronological arrangement have for you? GR: I probably like it. MH: We can say that you have achieved everything as a painter. Your work writes art history. Are there any issues in drawing that you struggle with in the same way as in painting? Is your drawing an expression of restlessness or inner satisfaction? GR: I can’t answer that.
After reading this interview on the introductory panel, visitors walk down a corridor lined with display cases, where they can usually admire graphic prints or drawings by artists. This time, however, the path to the main exhibition hall was empty, and certainly not because there was nothing to exhibit. Only in the penultimate display case on the right was the photo edition promised in the exhibition title. It was a photograph of the 2017 painting „Skull.“ It was printed on highly reflective antelio glass in a size of 55 x 50 cm. The skull, in which the viewer is reflected and which is a symbol of transience, and the poignant emptiness of the display cases, together with the sentence „I no longer paint,“ which still echoes in one’s head, evoked mixed, unsettling, even unpleasant feelings at the beginning. However, these feelings instantly disappeared when you found yourself in the main hall, where one of the artist’s well – -known paintings dominated the wall that forms the partition of the huge exhibition hall. Strip-painting, i.e., a painting con – sisting of thin colored stripes. The piece, measuring 2 x 4 meters, was created specifically for Munich and formed a certain counterpoint to the other 81 A4-sized drawings. Strip painting is created when the artist uses a computer to break down his own abstract painting into smaller and smaller segments, which he then multiplies using axial reflections and reassembles. The result is a combination of seemingly randomly found linear motifs and a sorting tendency that gave them a new arrangement within the resulting whole. It was indeed the work with chance that connected the strip with the other drawings. Although even here it is not entirely random chance, but to a large extent controlled by the artist’s consciousness. These were works created over the last three years. They were all framed in one type of frame of the same size and hung one after the other on the wall in such a way that they resembled a film strip. However, that was where the uniformity ended—the graphic collections in this space speak of ascetic rigor—and Richter played out a game of colorful compositions and drawing techniques before the viewers‘ eyes, ranging from pencil, charcoal, and ink to water – color. All of the drawings were purely abstract and aimed to unleash the viewer’s imagination. Several differently processed cycles were exhibited. However, all of them were signed with a pencil or pen and dated. The viewer thus had before them something like a diary or a film strip on which they could observe a constantly changing abstract figure. They had before them ever-new insights into fantasy worlds. There were no labels accompanying the indi – vidual drawings, which contributed to the overall purity of the presentation. Labels could be omitted, firstly because every – thing important was stated directly in the drawings, and secondly because of the enormous power and impressiveness of these drawings. Honest craftsmanship of outstanding quality and experience met with dreams and fantasy here. However, only a small handful of artists can afford this type of installation, and Richter is one of them, and not without reason. By not naming the drawings, or even mentioning the techniques used, he left considerable room for the viewer’s imagination. One can approach the drawings completely impartially, without any interpretative intention, even if only partially suggested by the artist.
The drawings featured gray tones, which, arranged horizontally and intersected by lines, resembled landscapes, as well as gray areas outlined by drawings, creating abstract compositions full of movement, a kind of vegetative growth. When the viewer moved on to other works, they discovered watercolors combined with pencil drawings. The soft blue and gray tones, together with the white areas, resembled cloudy structures. However, it was also evident that the artist used geometrically constructed lines to bring order to chaos, directing the flow of colors and covering areas that were to remain untouched. Sometimes he added shades of yellow, red, but mainly brown tones. Some of these forms resembled human figures, spatial shapes, or architecture. Chance was controlled; it could only occur where the artist allowed it to. In an interview about the exhibition, Michael Hering revealed that Richter also uses prints, which he expands with drawings. He called this process „pencil collage“ 1 . Richter starts from a certain model, such as his own watercolor, which he prints, further processes, and interprets. He chooses his own stimulus, which becomes the starting point for further creation. This is one of the reasons why Hering refers in the accompanying publication to Leonardo da Vinci and his well-known instructions to future painters on how to seek inspiration in the non-objective. Da Vinci mentions, for example, old, chipped walls or marble surfaces2 , randomly created structures that can be understood as the starting point for a work of art. We can understand Richter’s chance in a similar way, as both a stimulus and a deliberately used artistic medium. Hering also quotes Richter himself, who demands even more from the interpretation of random structures. He tries to fill them with content: „I have always been fascinated by random phenomena. For example, various finds in nature, stains on walls, paint residues, etc. – and, of course, these semi-automatically created views that can be created by blending colors. […] And then there is the question of what these ‘images’ tell us, what quality they have, whether they can be something more than just i nteresting in some way. That’s difficult.“ 3 Other drawings featured intricate forms and expressive, dense lines. Other drawings were purely linear. In others, we could assume that the artist also used frottage, so well known from the artist for whom da Vinci was also a great role model, Max Ernst. In some drawings, the eyes of unknown creatures seemed to stare at us. In another group of works, color predominated. The artist combined rich greenery with pencil drawing. Other color tones were soft and pastel, such as orange or pink, in which black pencil dissolved, regulated by lines, bodies, and points of light. However, essentially every drawing had a constructive tendency, a tendency to find and build order in chaos, to use chance and give it meaning. It was Gerhard Richter himself who was responsible for the installation, composing each of the individual walls. He arranged the drawings thematically and chronologically, although he sometimes made exceptions. For this purpose, he had a model of the Munich exhibition hall made in his Cologne studio. Reports of this exhibition immediately appeared in the press, which was considered a sensation. New and surprising drawings by Gerhard Richter! On this occasion, Bayerisches Rundfunk wrote that these were not late works and that Richter’s drawings were surprising.4 Hering also revealed that in Munich, one has the feeling of looking at the work of a young artist. „So my colleagues told me that it looks like it was done by a thirty-year-old.“ But let’s not kid ourselves, this is a late work, but a late work by one of the most significant contemporary German artists. However, the label itself does not have to be understood negatively. Richter is proof that creative power is invincible. If an artist cannot paint, draw, or perform other activities that allow his creative potential to flow, if he cannot create in large formats, he will settle for small ones. It should be noted that even in today’s era of grand gestures, we should definitely not perceive small formats as something second-rate. Richter always finds new ways of artistic expression, techniques that suit him. At the same time, he does not repeat himself or dilute his own work. His late work is just as innovative and high-quality as his previous creative phases. His entire artistic career has been permeated by an effort to explore human perception, to irritate our senses and ingrained ideas. He has also succeeded in what he spoke about in the introductory interview – telling the stories of his paintings. These are points, lines, curves, surfaces, clusters of forms, and color tones that become essential communicative factors in this process, which evokes an experience that cannot be grasped in words. With this exhibition, Richter has once again confirmed why he is one of the most important and also most expensive, if we want to include this criterion, artists.
Munich, March 25, 2025 GERHARD RICHTER 81 ZEICHNUNGEN ∙ 1 STRIP-BILD ∙ 1 EDITION May 2–June 8, 2025